Starý, nový, půjčený a modrý (2003)

Film Starý, nový, půjčený a modrý je dalším snímkem natočeným dle podmínek hnutí Dogma 95. Jako první jsem viděl Italštinu pro začátečníky, která se mi moc líbila, proto jsem se s chutí vrhnul i na další film. Obecně jsou pravidla hnutí Dogma 95 zajímavou výzvou, se kterou víceméně souzním. Líbí se mi ta snaha o vrácení důležitosti příběhu a postavám a potlačení technických úprav. Ty jsou hodně omezeny a režisér si musí tak dát záležet právě na příběhu, dialozích a postavách. To nejsou jen teoretické kecy, ale v tomhle případě jde o vcelku výstižnou charakteristiku tohoto filmu. Příběhově jde sice o mnohokráte provařené vztahové drama, ale jeho stažení do krátkého časového úseku mu dodává na zajímavosti. Stejně jako dobře napsané, obsazené i zahrané postavy. Mnohdy civilní projevy se k technickým omezením hodí. Bavily mě i dialogy, které střídají komediální a dramatickou rovinu. Na dánských filmech je úžasné to, že dokáží fungovat jako drama i jako komedie zároveň. Je jen na divákovi, ke které straně se přikloní. Největším plusem je pro mě nakonec to, že film funguje velmi dobře jako celek, což  je u podobných věcí to nejdůležitější. Už se těším na další snímky dle Dogmatu 95.

Vlastně obyčejná romantická komedie s úplně obyčejným klišoidním koncem, ale s naprosto netradičními postavami (příznávám, že vidět "dánskou premiérku" s rasta copánky byl dost šok :-)) a podivně nahořklou příchutí, která přertvává i po dokoukání. Celkově je ten film jiný i díky tomu, že nutí diváka přemýšlet - konkrétně třeba nad tím, jak moc bylo rozhodnutí hlavní hrdinky správné (o čemž u cukrkandlových romkom přemýšlet nemusí, že :-)).

Trochu absurdni, usmevne, romanticke a hodne danske! Dalsi z rady vybornych filmu z teto nevelke skandinavske zeme, jejichz filmovy humor a mysleni postav je mi velmi blizky a jsem jejim fanouskem. V hlavni roli potesi Sidse Babett Knudsen, ktera sice neni nejhezci hereckou, v kazdem filmu ale pusobi natolik sympatickym dojmem, kterym se u me dostala mezi mou Topku nejoblibenejsich herecek vubec. V nicem nezaostavaji ani ostatni herci. Skoda zaveru filmu, mozna se dal vyresit originalneji.

To je těžké, první polovina se mi moc nelíbila, druhá byla podstatně lepší a tak to nakonec nechávám na lepší trojce. Je to taková směsice komedie, dramatu a romantiky, přičemž na tom posledním je sympatické to, že staví většinu žánrových klišé na hlavu, takže jsem si nebyla nikdy jistá, jak se to vlastně vyvine dál, ale v podstatě ten, kdo se už nějaký ten pátek pohybuje ve studených vodách severského filmu, bude tak nějak vědět o čem je řeč. Civilní herecké výkony, spousta psychologie a rozhovorů jak vystřižených ze života a sem tam nějaká úsměvná vylomenina.

Vždycky jsem si říkala, že tragikomedie nesnáším. Jakože, doprdele, co to je za paskvil, buď je to, sakra, komedie, nebo drama, ne? Když se chci koukat na komedii, chci se zasmát a ne u toho brečet, nebo bejt v depresi. Po shlédnutí tohodle filmu, s odstupem času, mi ale došlo, že život takovej prostě je. Komickej a tragickej. Šťastnej a smutnej. Pěkně ruku v ruce. Tenhle film sice moc reálnej není (kdo by se to taky koukal, kdyby byl, že jo), ta tragikomičnost je tady dotažená hodně do extrémů, ale krásně vám u něj dochází, že to tak vážně chodí. Někdo má štěstí, někdo smůlu a většinou maj lidi obojí. Důležitý je, jak se k tomu postaví... Aby se neřeklo, že tady filozofuju a nehodnotím film: když mě nějakej film donutí takhle přemejšlet, něco do sebe mít musí. Tenhle naprosto miluju, ale znova už si ho nepustím. Je to na komedii fakt moc tragický...