Šrámy (2004)

„Říká se, že se nám po minulosti vždycky stýská, protože je nenávratně pryč. Říkají, že dětství je osobní mýtus naší paměti, nezávisle na tom, zda bylo bolestné nebo věkem nevinnosti. Vždycky jsem chtěl být dítětem. Je mi 30 let, na zrcadle jsem našel zprávu od Boha. Učinil konec mému dětství.“ A tenhle úvodní monolog se postupně ukáže jako mnohem významnější, než se zprvu mohl zdát…Film je rozdělen na (o něco delší) dětskou a následně dospělou část. Už dětské období je poměrně emocionální síla a deprese. Výborně zahraná, jak od představitele tyranského otce, tak hlavně od trestaného syna. A ona striktní výchova zahrnující „správné“ tresty, „pořádnou“ stravu, disciplínu a povolenou hudbu (upřímně, to jeho „Inferno“ bylo ale fakt strašné, ehm) se na dětské duši nutně podepíše. Dějová linka v dospělosti pokračuje v nastaveném trendu. Vytrvalý zájem slečny vzhledem k chování Wojciecha je nejdřív trošku zvláštní, ale postupně se ta potřeba zachránit spřízněnou, raněnou duši dá přijmout. Konec pak bez výhrad. Solidní 4*.

Poliaci tieto vzťahové veci vedia. Otec a syn, tí, ktorí si majú byť v živote najbližší – otec má byť oporou a príkladom v detstve, syn otcovi v starobe. Je jasné, že toto nie je príbeh láskyplného vzťahu, ale hlbokých jaziev. Ak máte chuť na ponor do psychológie postáv, nech sa páči. Film v sebe nesie hlboké posolstvo – láska a nenávisť, pomsta a odpustenie, to všetko vo svojom vnútornom svete prežíva hlavná postava. Wojtek, ako desaťročný chlapec a Wojciech ako dospelý muž. Herec detskej postavy, Waclaw Adamczyk, zahral svoju úlohu výborne – cítiť z neho ozajstný strach a snahu za každých okolností sa vyhýbať otcovi. Dospelý herec, Michał Żebrowski, triumfoval, minulosť ho neopúšťa a bytostne sa vás dotýka jeho utrpenie. Na jeho tvári vidíme celú škálu prežívaných citov. Nápis prstom na zrkadle wOJCIECh bol silným momentom.

Námet ťažkého detstva mám veľmi rád, pretože mi je blízky. Chce to len dobré dramatické spracovanie, dbať na psychologickú stránku problému a úspech je zaručený. To žiaľ nie je tento prípad, ide o ukážkové premárnenie potenciálu, ktorý táto smutná téma ponúka. Asi najvhodnejšie slová, ktoré vystihujú celý film je skratkovitosť a neucelenosť. Problém sa len načal, niečo sa načrtlo a zvyšok sa nepochopiteľne odfláklo. Psychologická stránka snímku teda nedosiahla ani polovicu svojich možností, a v konečnom výsledku táto skratkovitosť pôsobila skôr rušivo ako emotívne, samotné detstvo nevynímajúc (vrátane bitiek od otca). Nápad nahrávania na magnetofónovú pásku chlapcom bol dobrý, avšak už z otcovej strany išlo o čistú vypočítavosť a o pokus o lacnú manipuláciu s pocitmi diváka. Tak to ale nefunguje, aspoň v reálnom živote. Hajzel ostáva hajzlom, na tom sa nič nemení. Tiež by ma zaujímalo, čo bolo s chalanom celé tie roky po úteku z domova a tiež čo bolo potom ako sa sám stal otcom. Skrátka bolo to nedorobené a útržkovité a v konečnom dôsledku to nič nepovedalo. Slabší priemer.55/100

Niekedy, na pochopenie človeka, stačí nahliadnúť do jeho detstva a toho čo má odžité. Otec, ktorý bez matky bol pre syna skoro peklom. A syn, ktorý prestal byť ním, keď si našiel dievča. Len či to vydrží. Malo to dobrú muziku, predstavitelia otca a syna slušne hrali, kopec dobrých momentov, lenže mne v tom filme niečo chýbalo, aby som s hodnotením išla vyššie.

V tomhle filmu zábavu nehledejte, jen strach desetiletého chlapce Wojtka, ze kterého si vlastní otec udělal boxovací bytel. Šrámy na duši z dětství mu tak předurčily život i v dospělosti. Podle mého názoru, může tento citově rozervaný film uspokojit i toho nejnáročnějšího diváka, za něhož se sice nepovažuji, ale s Wojtkem jsem v jeho utrpení sympatizoval až do poslední působivé scény. Překvapivě si tak Šrámy zařadím mezi letošní top pětku.