Slavíci v kleci (2004)

Francúzskaškolská drámaje plná hudby. Edukácia a výchova sa v tejto inštitúcii nesie v duchu akcie a reakcie. Ale táto metóda nejaké zázračné výsledky neprináša. Film má príjemné tempo a dobovú výpravu. V centre sa ocitne nový učiteľ a ten keď zavedie zborový spev, u chlapcov sa objaví určité povznesenie. Pedagóg to s nimi vie, maličkého Pepinota ustanoví za svojho asistenta. Zaujala ma pestrosť jednotlivých postáv a zaujímavý príbeh.

Je to pohlazení po duši, ke kterému se po čase vždycky rád vracím a s chutí se nechávám zaplavit tou nádhernou nostalgií. Pro mě je to film dětství, který svou lehkostí a upřímností ohromil snad celou Evropu. Skutečný klenot francouzské kinematografie, jehož srdcem je ta nejnádhernější hudba. Skladbu ‚Caresse sur l'océan‘ s nezapomenutelným sólem Jeana-Baptista Mauniera (Pierre) považuji za nejčistší a nejkrásnější filmovou píseň všech dob! Scénář je sice zdánlivě prostý, ale v tom je jeho síla. K nezvladatelným žákům nastupuje nový učitel, který přichází z prestižního hudebního prostředí a na drsné místní postupy si jen těžko zvyká. Když mu kluci ukradnou tašku a objeví v ní notové zápisy, rozhodne se využít situaci a zkusí je zkrotit tím, co umí nejlépe. Ve chvíli, kdy zjistí, že Pierre (ten největší sígr s andělskou tváří)  v sobě opravdu má i andělský hlas, začne pro své svěřence psát vlastní hudební poselství. Zároveň však musí bojovat s až ďábelským vedením školy a nepřejícností okolí, které v těchto ‚ztracených existencích‘ žádný talent vidět nechce.

Milý - chce se málem říci: sluníčkový - film, to bezpochyby, ale nemohu se zbavit, že už jsem ho v různých obměnách minimálně již stokrát viděl. V otázkách výchovy děti tu proti sobě opětovně stojí "liberální" model (vychovatel, který se snaží děti motivovat/inspirovat, je to humanista a optimista) a model "konzervativní" (dozorce, který věří v řád a hierarchii, nebojí se tělesných trestů, je pesimista), přičemž film očividně straní "liberálnímu" modelu (btw. určitě by bylo zajímat sledovat, kolik diváků a divaček, kteří se při sledování tohoto filmu rozněžnili, zbrojí proti inkluzi ve školství a hájí prospěšnost tělesných trestů, konkrétně populárních pohlavků a pár ran na prdel; to ale fakt jen na okraj), obdobný konflikt byl výborně ztvárněn ve filmuSpolečnost mrtvých básníků. Nebo onen rozměr, kdy "děti bez budoucnosti" (sirotky, sociálně znevýhodněné děti atd.) zachraňuje hudba. S jistou dávkou nadsázky by se dalo říci, žeSlavíci v kleci, to jsou takovéNebezpečné myšlenkypro rodiny s dětmi. Ale abychom si rozuměli, to není výtka vůči filmuSlavíci v kleci(minimálně kvůli tomu, že jsem dalek tomu, abych chtěl tomuto filmu předepisovat, jak by měl vypadat, v čem by měl být jiný než mu podobné filmy), jakože si spíš dělám alibi, proč jsem tenhle film nemohl klasifikovat známkou "výborný", nýbrž pouze "chvalitebný". 75 %

"Nikdy neříkej nikdy, Vždycky se můžeme o něco pokusit …"O tom, že hudba umí zázraky bych nikdy nepochyboval. Ovšem faktem je, že to jaké zázraky dokázala v prostředí chlapecké polepšovny díky neotřelým výchovným metodám "zkrachovalého hudebníka a vychovatele bez místa" Clémenta Mathieu bylo vážně něco. Stejně jako bylo něco zaposlouchat se do téměř andělsky znějících sborových pěveckých čísel (viz zejména závěr). Fakt požitek a celkově dost pastva pro duši. Oceňuji přitom ten zcela nesentimentální (možná až trošku posmutnělý) závěr.

Violette:„Máte deti?“Clément:„Nie. No, áno, mám ich 60.“Výzorom nenápadný plešatý chlapík sa rozhodne zmeniť svet bezcieľnych, problémových chlapcov. Príjemný príbeh, krásna hudba a nebesky znejúci Pépinotov hlas. Všetko dopredu jasné a predvídateľné. Príbehov o tom, ako je možné zmeniť život nezvládnuteľných detí však už tu bolo. V konečnom dôsledku milé pozeranie, nenadchlo, neurazilo.