Smrt panen (1999)

Smrt panen by se dala zařadit do tehdy tolik populární kategorie teenagerských filmů, ze které ale svoji žánrovou rozmanitostí vystupuje. Líbí se mi ten kontrast atmosféry a příběhu, který po několika špatných rozhodnutích nabírá děsivý směr. Na obrazové poetice to nic nemění, zůstávají výrazné barvy, často detailní kamera, idylická stylizace let sedmdesátých a snová hudba. Dle příběhu bych čekal podstatně syrovější atmosféru, tohle však funguje, dokonce dává další rozměr, možné mystické pozadí, což nabízí více interpretací závěru. Ale i příběhu, cestě k činu, která se může zdát nečitelná a reakce přehnaná, o to děsivěji však působí. Sofia Coppola pohlcuje atmosférou, ta dokáže zastírat co je řečeno, aby udeřila. To i přesto, že název řekne vše.

Ak film, ktorý viete ako skončí (pozri na názov), skončí presne tak ako ho na začiatku avizujú, a vás to napriek tomu šokuje, tak myslím, že je na mieste preniesť sa cez Hartnettov účes, ktorý najviac pripomína zadok gorily, a nechať sa unášať atmosférou stredoškolských nocí podľa Sofie, a zaspomínať na časy, kedy ste aj vy poznali niektorú zo sestier Lisbonových.

Křehký lyrický film o vzpomínkách na okamžiky dospívání a pocitech s nimi spojenými, který je důmyslně vyprávěný právě coby snaha střípky vzpomínek nějak uchopit, což ale vede jen prolínání reality, dojmů a pocitů. Sofia Coppola se uhrančivě noří do mystéria emocionálního zmatku dospívání a výtečně vystihuje odlišnost dívčího a chlapeckého vnímání nejen této životní etapy. Především ale bolestivě zpřítomňuje vnitřní zmatek snahy být něčím, co se od nás čeká, ačkoli současně nemáme kontrolu sami nad sebou, ale současně vyzdvihuje marnou nepřenosnost těchto pocitů. Film získal nový život i pozoruhodný meta rozměr díky šíření fotek z natáčení na moderních sociálních sítích. Výjevy vábící přísliby intenzivních emocí zachycených v čase se samy staly uhrančivými úlomky vzpomínek. Ty k "Smrti panen" přivádějí nové generace nejen divaček, jež s filmem rezonují nejen proto, že také zanechávají střípky sebe samých na odiv svým sledujícím, kteří ale nikdy nedohlédnou jejich nitra.

Sofia Coppola se nesnaží (vy)zkoumat příčiny, co k tragické události vedly, jejím cílem je zachytit unikavou křehkost dospívající dívčí mysli, konkrétně pětice (čtveřice, resp. především průbojné Lux v podání uhrančivé Kirsten Dunst) sester z nábožensky přísné, nicméně harmonické rodiny, jakož i nezralost jimi okouzlených kluků (diváků), kteří nemají šanci je pochopit. Což se jí na režijní prvotinu obdivuhodně daří.

Film má hezkou retro-poetickou atmosféru a snaží se upozornit na vážný problém (nejvíc ho vystihuje věta matky těsně před koncem). Jenže celé je to takové neuvěřitelné, nereálné... Vážnost hlavního problému musíme režisérce jen věřit - nijak nevyplývá z děje.... Spoiler: Třeba - ty holky vypadají celkem normálně, jsou "in", vůbec nepůsobí nějak sociálně vyloučeně, zaostale. Tak proč bychom měli věřit, že se nedokážou vzepřít matce, že nedokážou obejít domácí vězení...