Odnikud někam (2010)

Šel jsem do toho s tím, že jsem o tom nic nevěděl. Celý ten film jsem si říkal, že mi to sakra něco připomíná. Tím zevlením a vlastně nicneděláním v celém filmu. Na konci u titulků mi to došlo. Je to Ztraceno v překladu z Los Angeles. Jenže nemá to tu krásnou japonskou atmosféru, nemá to tak krásný vztah mezi hlavními postavami. Celé to je takové z wishe … bez toho poselství, hlubší a hlavně uvěřitelné sebereflexe herecké hvězdy.

Vycházející filmová hvězda. Nablejskané žihadlo, život na hotelovém pokoji, pivko, levné štětky, které na potkání vystrkují cecky a zahazují spodní prádlo (pokud ho na sobě ještě vůbec maj). Americký sen? Akorát, že vůbec. Znuděnost, povrchnost, vyprázdněnost, osamění. Ukázková festivalovka, která svou náladu na diváka přenáší především obrazem. Někdy je to vcelku nezáživně natočená nuda, někdy je ta metafora totální prázdnoty (časté záběry na šedivou uniformní dálnici) docela trefná. Hlavní hrdina Johnny na první dobrou velké sympatie nevyvolává, ale těšilo mě, že tvůrci to s ním nepřehání a netlačí na pilu. Žádný namyšlený frajírek. Slavného herce vlastně ani příliš nepřipomíná. To spíš takového toho věčně ušmudlaného souseda, co si po odmakané šichtě večer sedne k telce, koukne fotbal a k tomu dá pivko nebo potahá bong - to aby ho void nehitnul úplně naplno. Elle Fanning je oproti tomu takové sluníčko, pomalu dospělejší než její táta, kterému vrací svou přítomností více energie do života. Film mnohé věci nedává najevo explicitně, žádná velká gesta se nekonají. Po celou dobu si film hezky přirozeně vystačí jen s jemnými náznaky a to je fajn. Žádná velká zábava, žádné velké emoce a rozhodně nic hlubokého, ale prostě fajn.

Johnnyho život potřebuje směr, i když on sám ten pocit pravděpodobně nemá. Bezcílně se projíždět městem ve Ferrari a dlouze sledovat tanečnice z pohodlí postele, to je přeci fajn. Mimochodem tahle část je vlastně opravdu fajn, pohledy na znuděného Johnnyho a snažící se tanečnice, jsou smutně vtipné. Celé taneční číslo stojí na dvou statických záběrech kamery, což atmosféru ještě podtrhuje, kdyby nestačil neměnící se výraz Stephena Dorffa. Nebýt závěru, přišla mi osamocená část nejsilnější, což je možná trochu s podivem. První dny s dcerou jsou dobré, ale hlubší pocity jsou z nich cítit jen velmi pozvolna, což bude pravděpodobně záměr. Sofia Coppola mě však tentokrát nezasáhla tolik, jako v jejich předchozích filmech. Těch posledních pár vteřin, ve kterých Johnnyho život začne směřovat odnikud někam, je příliš krátkých.

Sofia Coppola svými reálně dlouhými, nevzrušivě bezdějovými scénkami naprosto přesně postihuje vyprázdněnost života filmové superhvězdy, kterou částečně zaplní až několik dnů strávených s 11letou dcerou. Nechápejte to špatně, mají normální, pohodový vztah a nevzniká žádné osvícení ani konflikt (malá možná úplně neschvaluje otcovy avantýry, toť vše), přesto stojí každá minuta v jejich společnosti za to, minimálně kvůli kromobyčejné přirozenosti jak Stephena Dorffa, tak Elle Fanning.

Tssss... několik dlouhých let před ceny sbírajícím Aftersun přišel na svět tenhle neméně vtahující dramedy roadtrip po ulicích prohnilého Los Angeles, ve kterém se hollywoodem opitý otec na pokraji umně maskovaného psychického vyčerpání sbližuje s dcerkou v podobě zlatíčkovské Elle Fanning. A já jsem z toho byl úplně stejně v hajzlu jako z onoho o něco výše jmenovaného filmu, jenž se Coppolou pravděpodobně inspiroval, a který je z nějakého důvodu mnohem provařenější. Svět je nespravedlivej - naštěstí pro kaskadéra Johnnyho. [Netflix]