Ztraceno v překladu (2003)

Od filmu jsem neočekával hodně a nebyl jsem překvapen ani ztracen, tento film není "hodně" a proto se mi líbí. Jemný a melancholický film, který není třeba překládat. Estetika japonské kultury a hotelů, která se pěkně kombinuje s pocitem osamění. Krásně vystihuje to, že i když jste na dně, tak může nečekaně přijít někdo nebo něco co vám výrazně obohatí váš život, stačí být ve správný moment na správném místě. Dvě osamělé duše se takto potkají. Pokud vám nevadí pomalejší filmy, kde každých 10 minut není akce nebo zvrat v příběhu, ale třeba jen pozorovaní a snaha o pochopení nové kultury, nespavost a pocit ztracení, tak je film pro vás.

Lost in Translation je takový přesný portrét osamělosti a nečekaného spojení mezi dvěma lidmi v cizím prostředí. Sofie Coppola mistrně zachycuje pocit odcizení a pomalého tempa. Sledujeme Boba a Charlotte, což jsou dva cizinci v Tokiu, kteří se navzdory věkovému rozdílu a rozdílným životním situacím najdou ve vzájemném porozumění. Film se soustředí spíš na intimní okamžiky, jemné konverzace a nálady než na velké dějové zvraty, což vytváří silný emocionální efekt i při minimalistickém vyprávění. Bill Murray a Scarlett Johansson podávají přirozené výkony, díky kterým postavy působí opravdově a citlivě. Myslím si, že tento film měl ještě větší potenciál, i když upřímně netuším jak, ale aspoň nabuzuje tu správnou atmosféru a melancholii. Lost in Translation není dramatický v klasickém smyslu, ale jeho tichá emocionalita a vizuální styl činí z filmu krásný zážitek o izolaci, propojení a hledání vlastního místa ve světě.

Umělecky skvělý a neskutečně realistický, až to divákovi chvílemi trhá srdce protože se dokáže neobyčejně dobře vcítit do postav. Pomalu gradující film, který Coppola točila filosofií “show, don’t tell”, je sice ve své podstatě trochu divný (romantizuje velký věkový rozdíl, skýtá lehce rasistické vtipy, nebo možná jen skvěle zobrazuje ztracenost v kultuře) nakonec však i přes to vše závěr dojímá a vnitřně vnímám určitou nespravedlnost toho jak se tyto dvě spřízněné duše ve špatný čas na špatném místě musí rozloučit.

Lost in Translation je film dvoch polovíc a dvoch tvárí. Prvá tvár a prvá polovica sú totožné - snažia sa tematizovať depresiu, osamelosť, krízu mladého/stredného  veku a hlavne pocit izolácie v cudzej kultúre, cudzom jazyku a cudzom písme. S touto polovicou a touto tvárou mám veľký problém. Jednak vykreslenie Japoncov mi príde prinajlepšom zosmiešňujúce (nie, že by Japonci neboli šialení a postkultúrni, avšak dochádza tu trochu k cherry-pickingu a vadia mi osobite veci ako "režisér režíruje prachsprostú reklamu na whisky ako vrcholný arthouse film, prekladateľka čo nevie/nechce prekladať, prostitútka - ktorá nevie prostitútkovať, resp. robí to zvláštne a nátlakovo, sitriptérka čo robí bizarný striptíz, čašníčka čo nevie komunikovať s hosťom...). Tu Coppola nedotiahla tú tému "straty v preklade", lebo akosi sa tu nič "nestráca" - iba tu nedochádza k porozumeniu. K tomu prichádza medzi Billom Murrayom a Scarlett Johansson až v druhej polovici, kedy film naberie podobu romantického indie filmu na štýlPřed úsvitem.Táto polovica má krásne pomalé tempo, pekné zábery, veľa romanticko-erotického napätia a úprimne veľmi pekný záver, kde sa konečne niečo v preklade stratí. Tá depresívnosť hlavnej dvojice je spočiatku trošku iritujúca - bohatí Američania strašne trpia, že musia prakticky nič nerobiť na dovolenke v Tokyu... nuž čo by za to dalo 99% ľudí - z tohto hľadiska je námet predsalen trošku elitársky. Avšak je prevedený dobre. NIč proti tomu. Je to pekný film.

Síla tohoto snímku je ve spoustě nevyřčeností. Ač to přišlo velmi plíživě a nenápadně, podobně jako sblížení dvou hlavních aktérů, postupně mě atmosféra a melancholie zcela pohltily. O to intezivnější pak bylo závěrečné loučení. Kdesi na pozadí tušíte, že to asi jednou bude muset skončit, ale dlouho si to ani trochu nechcete připustit. Proč by přece mělo končit něco tak hlubokého, jedinečného, osudového? Když ten den pak zčistajasna přijde, zastihne vás naprosto nepřipravené.