Satyrikon (1969)

„The poets are dying. But no matter. Poetry remains.“Antická freska poskladaná z groteskných výjavov a surrealistických obrazov, ktoré sú miestami úchvatne dekadentné, inde zasa odpudivo vyčerpávajúce. Orgie, surová telesnosť, zvrhlosť a morálny rozklad ako vizuálny jazyk filmu. FellinihoSatyrikonje umelecké dielo s obrovskou paletou farieb a extravagantným vizuálom, pri ktorom som sa cítil ako na „načančanej“ výstave všelijakých kulís, kostýmov, dekorácií a hier so svetlom a tieňom. Čo záber, to obraz. Obraz, ktorý by ma na snovej prehliadke možno uchvátil svojou jedinečnou formou, no osobne ku mne vôbec neprehovára a vyžaduje značné úsilie, aby som ho dokázal plne pochopiť. Z rešpektu sa pred týmto dielom pokloním a idem ďalej – viem, že za rohom na mňa budú čakať dôležitejšiediela.P. S.Som jediný, kto sa pozastavil nad tým, ako nádherne vyzerá Gitone?P.S. 2Ani ma neprekvapuje, že si tu zahral George Eastman. Musel sa tam riadne vyšantiť. Čistý hedonizmus.

Občas (zřídka) narazím na film, o kterém vůbec nevím, co si o něm po prvním shlédnutím mám myslet a dokonce ani to, zda se mi film líbil či ne, a přesto mne na filmu něco zaujme, co mne nutí ten film studovat do hloubky a snažit se ho pochopit. To je i případ Satyriconu, který jsem viděl už asi 4x a nastudoval si k němu i nějaké materiály a při každému shlédnutí v něm objevím další a hlubší vrstvy. Film je hypnotický jako temně vířící vody řeky Styx, film který místo děje připomíná spíš sérii na plátně oživnuvších fresek z dob starého Říma, spektákl úžasně bizarních symbolických kompozic, které mají působit na naše podvědomí (Fellini si údajně na natáčení najal jungiánského psychoanalytika, aby mu pomohl pracovat na archetypech), film nabízející pohled na současné lidstvo jakoby v pokřiveném zrcardle dekadentní společnosti starého Říma. Satyricon je volnou adaptací nejstaršího dochovaného římského románu z doby císaře Nera. Ten román napsal Petronius Arbiter, a jedná se o rozsáhlou sérii satirických a oplzlých příběhů (jsou tam epizody, kdy otrokyně sexuálně mučí hlavního hrdinu, nebo tam šestnáctiletý mladík znásilňuje sedmiletou dívku). Román se dochoval pouze ve fragmentech a Fellini se při adaptaci příběhů rozhodl, že se nebude pokoušet o celistvý příběh, ale místo toho představí sérii velmi detailních epizod. Nebudu zde dopodrobna vypisovat děj filmu (lze najít na anglické wikipedii a při sledování filmu doporučuji si jej přečíst, jinak se člověk v ději lehce ztratí). Hlavní hrdina je zde student literatury Escolpius, jeho přítel Ascyltus, oba jsou bisexuální vzájemně soutěží o přízeň 16-ti letého chlapce Gitona, nejprve je potkáme v římských lázních, následně na opulentní oslavě totálně zdegenerovaného Trimalchia, poté jako otroky na lodi, kde mají sloužit k dekadentní zábavě zdegenerovaného Nera, Nero poté umírá, unesou z chrámu hermafrodita, jsou zajati vojáky nuceni bojovat v minotauřím labyrintu. Co si myslím že chtěl Fellini tím snímkem říct? Myslím že to samé co svým filmem Sladký život. Externí a povrchní krása, která je však uvnitř zcela dekadentní, zkažená a prázdná. A to tento film svým vizuálním stylem (který je naprosto spektakulární) zachycuje dokonale. Všechny masky i rekvizity v tom filmu jsou krásné, ale současně působí zcela uměle a dekadentně. Slovenští bratia říkají "Navrch huj, vespod fuj". Takže pokud na vás film na první shlédnutí působí jaksi krásně, ale současně povrchně a prázdně, možná že právě to je jeho poselství, portrét zdegenerované společnosti, která je napovrch opulentní, ale uvnitř zcela dutá. Vlastně bych zážitek toho filmu přirovnal např. k obrazu Hieronyma Bosche. Podívejte se na nějaký Boschův obraz (třeba Zahrada pozemských rozkoší) a co vám ten obraz sděluje? Mám pocit že se Satyriconem je to podobně.

Před svým tří tisícím ohodnocením se snažím nakoukat filmy, které jsem dlouho odkládal, protože jim moc nevěřím, že mě nadchnou, ačkoliv se jim přikládá vysoká umělecká hodnota. Satyrikon mé obavy naplnil, ačkoliv nějakých prvních 45 minut ještě docela jde a občas se zde vyskytne nějaký pozoruhodný moment nebo nápad. Od půlky je to už ale dost nekoukatelné a já ybch to nejradši odsoudil jako, vyhoněnou slátaninu, která sice má jistéobrazové kvality, ale celek je natolik rozdrolený, že to za tu pozornost vlastně ani nestojí.___Teď si čtenář možná říká, že jsem nějakej primitiv, kterej nedokáže ocenit originalitu a právě umění, jenže já to tvrdíl jako člověk, který si velmi cení filmů, které dávájí volnost interpretaci, případně se v nich narativ neposouvá v přísně logické posloupnosti, na níž jsme zvyklí z reality našich dní. Mám rád snovost i nespolehlivé vypravěče, ale chci, aby dílo bylo tematicky ucelené nebo (pokud je neucelené a úsečné) aby bylo aspoň dostatečně zábavné (třeba skrze postavy a dialogy). Mám rád filmy jakoBeau is Afraid, jenž je právě způsobem vyprávění velmi inspirován jedním Felliniho filmem,City of Women. Oba tyto filmy naplňují obě kvalitativní roviny, jenž jsem zmínil a jsou zvláštní, originální a bizarní, protože se odehrávají ve zjevném fikčním světě a jednotlivé pasáže vyprávění jsou svázány autorem předsevzanými tématy a motivy, kterým se celé vyprávění věnuje; Je tedy jedno, že by ve skutečnosti nedávalo smysl, aby se postava dostávala z jedněch míst do právě takových jiných míst a zažívala to, co zažívá, protože to všechno, co zažívá, je navzájem tematicky propojeno a každá tato pasáž jenom prohlubuje a rozšiřuje předsevzané motivy, o nichž to celé je. Bez důrazu na téma se v díle sice mnoho dít může, ale bylo by to prostě o ničem.___No a právě ze Satyrikonu mám pocit, že je o ničem (a pokud o něčem je, tak není dost dobře odvyprávěný a zábavný na to, abych měl chuť to luštit). Že je to zle odvyprávěný příběh není pouze můj dojem ale fakt, který dokážu obhájit. Satyrikon je totiž velmitematicky neucelený:Jehoúsečnostafragmentárnostvychází z nekompletně dochovaného Petroniova díla aFellinise tento nedostatek nesnažil nijak ucelit a sprovázat - naopak je zřejmé, že tou rozdroleností byl zaujat. Proto film (stejně jako kniha) končí uprostřed věty. Proto je poslední záběr věnován na části stěn nějaké zříceniny. Někteří kritici vám poví, že tato fragmentárnost byla autorským záměrem proto, že my dnes stejně nejsme schopni plně nazřít realitu tehdejšího světa, jenž se nám "otvírá" pouze částečně skrze různá díla a nálezy. Fellini se svým velmi stylizovanným pojetím ale přece vůbec nesnaží o nějaké realistické vyobrazení a přiblížení se co možná největší pravdivosti tehdejších dob, což všichni stvrzují tím, když vyřknou, že jeho Satyrikon je stylizovanou interpretací Petroniova Satyrikonu (což je ostatně samo umělecké dílo, které tedy taky stilizované). Mně pak ale přijde, že si tyto linky navzájem odporují a že ani sám Fellini moc nevěděl, co dělá. Pokud nám chtěl přibližovat tehdejší svět, proč zvolil takovou výraznou stylizaci? Pokud chtěl znázorňovat nemožnost jeho úplného uchopení, proč raději neměnil styl v různých pasážíš vyprávění, nenechal herce hrát různě a nenechal je podávat různé důvody pro totéž pachtění se za cílem, které by diváci spolu s postavami sledovali. Ta úsečnost vyprávění, kterou Fellini zvolil, totiž způsobuje divákovi nežádoucí dezorientaci a dojem, že sleduje něco nedodělaného, nedopečeného, odfláklého a bezpředmětného. Jelikož se mi nezdá, že vzniklo povedené dílo z této jeho tvůrčí zaujatosti fragmentálnosti Petroniova Satyrikonu, tak musím jeho přístup považovat za zcestný a nesoudný. Nelze ponechat rovinu vyprávění jaksi ladem a myslet si, že to bude fungovat, že to utáhne styl samotný: Z prvních 30 minut se každopádně zdá, že bude tematizován morální rozklad starověkého Říma, bezedný hedonismus, dekadence a to vše ve stilizovaném hávu, čímž mi to připomínalo mi toCaligulu. Pak se ale děj posune k jiným pasážím, skrze něž se rozřeďuje tematické vyznění až z toho svou neuceleností vzejde jakýsi nedovařený guláš. Skrze tyto různé pasáže se vztahy mezi postavami nijak neprohlubují, některé klíčové postavy z děje dokonce bez vysvětlení zmizí a znovu se již neobjeví a není ani příliš jasné, jak se postavy z jedné situace a prostoru dostaly do druhého prostoru.Prakticky to působí, jako kdyby tvůrce vyhodil 10 z 20 kapitol uceleného příběhu a myslel si, že tím dílo nabyde nějakým kvalit.Nenabylo. Je to na píču. Fellini si přitom vymyslel nějaké pasáže (Minotaur, nymfomanka, hermafrodit), které v předloze nejsou a já říkám, že by udělal dobře, kdyby vymýšlel více, zalátal díry v příběhu a dal tomu celému nějaký tvar, abych na něj namusel být naštvanej, že mařil mým časem. Takhle jsem si musel číst při sledování převyprávění děje zwikipedie, který tomu tu návaznost trochu dává, ale že ji nelze vyčíst z filmu samotného považuji za doklad jeho nedostatků v samotných základech.Výsledkem (snad) cílené snahy učinit (nebo ponechat) příběh útržkovitý je znemožnění uchopitelnosti díla a ztráta divákova zájmu. Následuje nuda a frustrace, načež je Felliniho práce odstřelena pod výrazem "artová vyhoněná slátanina" a zanechává v divácích odpor k podobným filmům i žene je vstříc do náruče standardizované, schématické a neoriginální filmové produkce, kterou rovněž pohrdám.___Ještě se vyjádřív k tomu, jak tu někteří lidé opěvují, že tento filmpromlouvá k povědomí:Hned na začátlu protagonista promlouvá nikoli k nevědomí, nýbrž k vědomí diváka tím, jak teatrálně vykřikuje, že musí najít a znovu získat svého miláčka, který mu byl odcizen. Pak se vydává za svým bývalým přítelem, který mu ho odcizil. Ten rovněž směřuje k diváko vědomí informace o celé záležitost (miláčka unesl, ojel, prodal za pár drobných). Následuje umělý souboj, na jehož konci únosce sdělí, kdomu miláčka prodal. Protagonista se ho vydá vysvobodit. Poté, co ho vysvobodí z divadla, se spolu pomilují a pak miláček stejně radši odejde s tím, kdo ho unesl, znásilnil a prodal.Nikdo neví proč. Postava miláčka není vůbec psychologizována (snad ani nepromluví) a v půlce filmu se někde zapomene a dále se na něj ani nevzpomene. Tohle vám přijde jako útok na divákovo podvědomí? Já bych si to teda představoval jinak; Nehledě na to, že podvědomí je dost dáno emocemi a pudy, k nimž se lze dobře dostat i skrze rácio, s nímž může komunikovat precizně vystavěný příběh, který s člověkem citově hne, protože mu porozumí). Mně teda tohle připadá spíš jako nedodělaný maglajz, ale to bych se opakoval...

Film jsem zhlédl již podruhé. Stále mu však nemohu přijít na chuť. Tím nechci snižovat kvality režiséra a jeho umu a také to, že tato "umělecká supervýstřednost" vznikla už v roce 1969. Nepotřebuji padat na zadek před nečím, z čeho všichni ostatní šílí, když se to nestrefilo do mého vkusu a z filmů režiséra mě tento oslovil nejméně ... 4687

[2,5*]"Ascyltus, my sword is blunted!"Výjavy z dekadentného sveta plného zvrhlosti, sveta rozkladu morálky, spoločnosti a v podstate aj civilizácie ako takej. Sveta, v ktorom ide iba o jedno - o pôžitky, predovšetkým o tie sexuálne. Ako celok som to veľmi nepojal, ale výtvarne je to veľmi pôsobivé a jednotlivé výjavy ma väčšinou celkom bavili svojou rozmanitou obrazovou stránkou a aj svojou jedinečnou atmosférou. Je inak zaujímavé, ako čas obrúsil tomuto filmu hrany - to čo bolo vo svojej dobe viac než kontroverzné, dnes už pôsobí podstatne umiernenejšie. Spolu s filmomCasanova Federica Felliniho (1976)je toto pre mňa najťažšie stráviteľný maestrov film. Zaradené v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete.