Kes (1969)

Jdu trochu proti proudu v hodnocení, ale mě to úplně nenadchlo. Těžké dospívání kluka z neúplné rodiny ze slabší sociální třídy v tehdejší Anglii. Neznám plně, jak tehdy fungovaly jejich školy, ale asi i proti nim brojil režisér. Scéna, kdy ostatním popisoval, jak cvičil poštolku, byla nejlepší z celého filmu.

Kean Loach je považován za mistra sociálního dramatu a tímhle filmem jsem si plně potvrdil, že právem. Ten vhled do sociálního prostředí, v němž pobýval dospívající Billy, působil nesmírně sugestivní dojmem. Častěji se mi stalo, že mě britská dramata této doby neoslovila a cítil jsem z nich odtažitý chlad – zde však řada dlouhých scén byla pro mě i přes lehce dokumentární odstup neskutečně vtahující svou civilní autenticitou (třeba mnohé scény ze školy). Výpověď je místy nepříjemně drsná, nepřikrášlená v pocitech beznaděje, do níž mě zde některé události, sociální podmínky plné strádaní a chování vybraných postav vrhaly, všímá si i stinných stránek školního prostředí (včetně šikany nebo někdějších fyzických trestů), zároveň však Loach dokáže nejen vykompenzovat drsný příběh poetickými scénami kluka s dravým ptáčkem, ale také projevit utěšující smysl pro naději. Z příběhu a směřování k vzájemnému souznění s jinou osobou (nalezenou spřízněnou duší v jednom z učitelů) onu naději cítím, přestože závěr přináší i jednu neodvrátitelnou ránu.[85%]

Tohle je plným právem oceňovaný film a zpětně mě štve, že jsem na něj před pár měsíci nemohl do kina. Kdybych chtěl, dokázal bych tam hledat chyby, jelikož je to místy až moc chtěné a Billy při delších monolozích zní zničehonic vnímavěji než skutečně je (když třeba vysvětluje stav školství, aby skrze něj Loach řekl svoje tak, jak chce on), ale nevadí mi to hodit za hlavu, jelikož je to opravdu poctivé a geniálně vystavěné sociální drama z prostředí britské dělnické třídy, proti které se Billy Elliot se svojí přehnanou laskavostí může jít vycpat. Kes je syrový, naturalistický, maximálně uvěřitelný a navzdory tomu vás ani na moment nechce za každou cenu vydírat. Má to vepsané už ve svojí výstavbě, která má přesně oddělné scény skrze černé pauzy mezi nimi, ale to nejzajímavější na ní je, že takto film chytře zbavuje nutnosti chronologie, která zde při čtení může stále existovat, ale dá se to číst i retrospektivně a vyjde to na stejno. Je tam jednotný čas i prostor, ale když pomineme úvodní a závěrečné scény (které v mnoha retrospektivních filmech jsou samy o sobě i dohromady chronologické), tak všechny ostatní se mezi nimi mohly stát kdykoli. O to víc pak vyzní samotná naturálnost, jelikož takto způsobenou "nejistotou" se u mě dostavil dojem propracované útržkovitosti, která film zbavuje pout přehnané koherentnosti a takto o stavu dělnické třídy na severu Anglie šedesátých let vypovídá mnohem víc, než lecjaký narativnější film. Je to vlastně sled scén, ale propojených dohromady tenkými nitkami, které buď detailněji budují psychiku častěji se objevujících postav, či se dostatečně podrobně věnují těm epizodním. Ředitele nebo tělocvikáře uvidíme jen jednou, avšak každého dostatečně poznáme a dost mě překvapilo, jak komplexní je právě postava tělocvikáře, která je sice těžce nesympatická, na zabití a hned po Judovi nejzápornější postavou celého filmu, ale je na něm krásně vidět dopad osobního životního selhání, nenaplněných ambicí a podrobně odůvodněné vybíjení frustrací na žácích. Samozřejmě ho to nijak neobhajuje, ale je fascinující, jak působivě zde lze poznat, proč se naprosté hovado chová jako naprosté hovado. Celé to navíc je řečené mým snad nejoblíbenějším způsobem - mezi řádky; přičemž to není těžké k pochopení a přesto se musí ocenit složitost přípravy, která takto výsledné charakteristiky tvoří. Je to velice chytrý film, který vám nemaže med kolem huby, rovnou vás hodí do tvrdé reality, kterou ale nezobrazuje přehnaně nihilisticky a ačkoli se dá čekat, jak to celé skončí, nevadí mi to, jelikož cesta k tomu mi přišla jaksi přednější, víc vypovídající, zatímco závěr přišel hlavně proto, aby něčemu, co se nedá uspokojivě uzavřít, dal aspoň nějakou podobu klasického závěru, resp. tu podobu, kterou si pod klasickým závěrem nejspíš drtivá většina diváku představuje. Můj první Loach dopadl nad očekávání a už teď vím, že toho od něj chci vidět víc. Slabých 5*

„Nikdy nepohrdej, byť těmi nejmenšími, kážu. Mají v nebi své anděly strážné, kteří neustále hledí do tváře Otce nebeského. Třeba muž, který má sto ovcí. Ztratí-li se jedna, opustí těch 99 na pastvě a jde hledat tu ztracenou. Když ji najde, tak věřte, má větší radost z téhle ovce než z těch, co se neztratily. Stejně tak není vůlí nebeského Otce, aby se ti nejmenší ztratili.“Po jistých zkušenostech s filmy Kena Loache jsem myslel, že už vím, do čeho jdu, přesto přesně v těch momentech, kdy Billy tráví čas s Kesem (asi nejhezčí scény), jako by na režisérskou stoličku na chvíli usednul Vláčil či Kachyňa. Jinak je ale ten Loachův režijní rukopis znatelný, znovu jde cítit silný sociální podtext a věci s ním spojené. Ačkoliv je pravda, že cesta k hlavnímu hrdinovi pro mě tentokrát byla malinko trnitá. Billy totiž není žádným prototypem nevinného dítka, které se dostává do problémů bez svého přičinění. Naopak, mnohdy si za příkoří může sám, a pro lež či krád…ehm, výpůjčku rozhodně nejde daleko. Přesto je konec v jistém ohledu emocionálně až zdrcující…dám slušné 4*.

Brilantní! Ani po těch několika dekádách film neztratil nic ze své poutavosti a až dokumentární autenticity. Loach je mistr podobných sociálních sond. Drží se popisné roviny, nepoučuje, nevydírá. To, že celý snímek stojí na nehercích a neherečkách v čele s Davidem Bradleym, je už jen třešinka. Hornická městečka už možná ztratila svou důležitost, ale dospívání v prostředí, kde chybí naděje, je stále nadmíru aktuální.