První láska (1969)

Hrátky šesti kohoutů a jedné rozmazlené slepice mě, přiznávám, příliš nezaujaly.1) K četbě Turgeněva jsem nedorostl a obávám se, že v tomto životě se to už nestane. Inscenace mě nudila._____

2) Zde opěvovanému 21letému Petru Štěpánkovi (Voronin) to v bílé košilce převelice slušelo a jeho nezaměnitelný hlas nesporně vábil a vábil. Ale jeho sladký kukuč mi nikdy nepřišel příliš sexy a tak tato vábnička na mě nezapůsobila, jak snad měla.

Dobře znám jak povídku, tak její rozhlasové zpracování z roku 1960. A tak mi jako nejzajímavější připadá trocha polemiky s Vančurou**** o televizní adaptaci. Na rozdíl od něj mi přišla poměrně plochá, její dramatické klimaxy odřezány, jakoby se přitom lpělo na něčem nepodstatném, a to podstatné nebylo pochopeno. Turgeněv byl pozitivista, a tak jako v každé zprávě/povídce, uvádí nejprve fakta. O aktérech – především hlavní hrdince – se z adaptace nedozvíme (na rozdíl od knihy) téměř nic, rovněž tak pomalu se rozvíjející vztah syn-Zinaida-otec je zde utajen do samého konce, a i zde je neslaný nemastný. Nicméně zkusme se ještě podívat na postavu mladého Vladimíra Petroviče (mladý Štěpánek) s otázkou, do jaké míry odpovídá literární předloze. Dva citáty (jeden ze začátku a jeden z konce, v překladu Karolíny Duškové): „Krev ve mně kypěla, srdce se mi svíralo tak sladce a podivně; stále jsem něco očekával, něčeho se bál a všemu jsem se obdivoval… …. Bylo to podivné horečnaté období, zmatek, v němž se jako ve víru zmítaly protichůdné pocity, myšlenky, podezření, naděje, radosti i utrpení; bál jsem se zahledět do sebe.“ Tak co, bylo to „comme il faut“ nebo ne? Pozn.: Přesto však souhlasím s Vančurovým závěrem, že tato kultivovaná televizní podívaná už by dnes vzniknout nemohla.

Možná zahrané a natočené dobře, ale k tomu jsem se těmi hromadami slizu, lidské hlouposti a falše, které obsahuje děj, nedokázal propracovat.

Sevřená komorní inscenace s přesnou režií a výbornými herci. Požitek i po letech.

Příliš vzdálené...