Prostě spolu (2007)

Jasných 5 hvězd.Za co?Za lidskost,za realitu všedních dnů a v neposlední řadě za Audrey Tautou kterou prostě zbožňuju a to hlavně proto,že svými rolemi představuje tu nižší společenskou třídu narozdíl od primadon typu Angelina Jolie a podobných.Film je o motorkáři,který pracuje od rána do večera,má nemocnou babičku,koktavého spolubydlícího a starostí až nad hlavu prostě takový běžný občan.Jeho spolubydlící je velmi obětavý a jednou si přivede domů nemocnou sousedku která změní motorkáři jeho stereotypní všední život.Film podvědomě nutí diváka k realistickému pohledu na život.

Film divákům nesentimentálním způsobem vypráví osudy několika různorodých lidí, kteří se shodou okolností sejdou na jednom místě. Řeší se zde vztahy, které vypadají jednoznačně a pak nejednoznačně... a nakonec vše dopadne víceméně tak, jak si divákova romantická duše přála. Film je typicky francouzský - a snad právě díky tomu i přes své banální zápletky je takovým tím milým oddychovým filmem, který snad nikoho nemůže urazit.

Naše životní zkušenost je něco, co nemůžeme popřít. Člověk dokáže filozofii života použít v různých situacích a to tak, aby se cítil dobře, provinile anebo lhostejně. Co je lepší? Prožít bolest nebo být osamělý? V tomto příběhu různé postavy proplouvají svým osudem a prožívají své strasti i radosti života. Osudem stejně tak nudným jako zábavným. Stejně jako plného úsměvů a zklamání. Každá postava čelí nějaké výzvě. Každý má svůj sen, snaží se ho naplnit a zároveň v tom pomoci i ostatním a to prostřednictvím povzbuzení a podpory. Snímek je pro určitý okruh diváků, neboť ostatní, kteří na takovéto věci nejsou, se u sledování budou až neskutečně nudit. Ti zasvěcení naopak dostanou osvěžující příběh, který zapůsobí jako vánek v myšlenkách. Takových filmů vskutku moc není.

Áno, má to ten sladký romantický klišoidný záver. Chýba tomu aspoň kúsok akčnosti (lebo v podstate jediná akcia vo filme je jazda na motorke). Ale, keď vezmem do úvahy herecké výkony 4 hlavných postáv s Laurentom a Audrey na čele, k tomu pripočítam svoju slabosť pre Guillauma a francúzske filmy, a až neuveriteľne krásne vykreslený vzťah medzi rozprávkovou babičkou Paulette a jej vnukom, vychádza mi z toho, že pri všetkých nedokonalostiach tohto filmu môžem privrieť oko. Čo ma ale asi najviac z celého filmu fascinuje je, koľko nezištnosti, empatie a nehy prítomnej vo všetkých svojich podobách, sa dalo vtesnať ani nie do 100 minúť v podstate romantického filmu. A možno práve tá krehkosť príbehu a jednoduchosť dialógov sú tým, čo robí tento film aspoň pre mňa výnimočným. Počas filmu som sa viackrát neubránila myšlienke, že by Paulettine posledné obdobie života mohol nejeden odstrčený a zabudnutý senior v domove dôchodcov závidieť. 80%

Reziser Claude Berri /Jean od Floretty, Manon od Pramene/ natocil celkom sympaticku, ale Ganeshazial stale priemernu komediu, v ktorej dobre hra najma Audrey Tatou /Amelie z Montmartru/. Okrem nej vsak film trpi na priemerne spracovanie, priemernu reziu a hrozne priemerny scenar. Chladnym sposobom natocene, to je tiez minus : 55 %