Ten, kdo stojí v koutě (2012)

Film, ve kterém se vlastně nic moc neděje, a přesto je moc fajn. Charlie je sympatický mimoň a ostatní postavy mě také bavily. Hlavně Emma v roli Samanthy. Škoda jen, že to podstatné a hlubší téma je zmíněno a řešeno až v závěru jako vysvětlení Charlieho duševního rozpoložení, ale to je dáno nejspíš i samotnou předlohou.

Nádherně zachycuje dospívání a všechny pocity kolem něj způsobem, co se skoro nedá popsat slovy. Má v sobě silné emoce, skvělé dialogy a hlavní postavu, která působí neuvěřitelně opravdově. Některé scény jsou plné radosti, lásky a svobody, jiné zase těžké a smutné, ale právě ten kontrast dělá celý film tak silným a skutečným.

Někdy natrefíte na něco neopakovatelného. Na něco citlivého, hřejivého, funkčního a lidského. Na něco se skvělými a nenucenými herci a režií 10/10. Stephen Chbosky napsal knihu, pak scénář a pak si natočil jeden neopakovatelný film, kde je všechno doslova skvělý. Není to okázalé ani hlasité, ale jakmile vám naprosto precizní Logan Lerman začne vyprávět svůj příběh, vy se chytnete a vydržíte až do konce, včetně twistu na konci, který jsem čekal víc šokující, ale o to reálnější a horší pro lidskou bytost je. A zbytek herců? Paul Rudd i Emma Watson jsou skvělý, a Ezra Miller by si zasloužil nominaci na Oscara. Ten si timhle vydláždil cestu jako svého času Chalamet, škoda, že po týhle cestě nešel.

Trochu se mi chce tenhle film zařadit do kategorie "I'm 14 and this is deep", protože jsem ho poprvé fakt viděl někdy kolem čtrnácti a fakt mi připadal extrémně deep, a teď po nějakých deseti letech to už z velké části působí jako povrchní klišé... Dobrým příkladem je myslím třeba scéna, ve které během noční jízdy autem postavy uslyší v rádiu píseň co nikdy neslyšeli a až na konci filmu se jim podaří ji opět najít. Aby ta scéna plně fungovala, mělo by podle mě jít o nějakou téměř neznámou píseň, jenže Chbosky (předpokládám že to byl on) vybral Heroes od Bowieho. I téměř všechny ostatní odkazy na literaturu, hudbu a filmy ve mě vyvolávají dojem někoho, kdo teprve začíná objevovat umění a chce všem ukázat jaký má cool vkus... Když se ale člověk dostane přes tu povrchní slupku, dají se pod ní podle mě najít nějaké upřímné emoce. Nějak to na mě prostě i po letech zafungovalo, možná v tom velkou roli hraje nostalgie, možná mi to připomnělo dobu, kdy jsem i já teprve začínal objevovat umění a tenhle film v mých očích vypadal jako zásadní dílo. Navíc myslím že je pro mladého heterosexuálního muže nemožný shlédnout tenhle film a nezamilovat se do Emmy Watson. 8/10

Nadchlo mě to ještě více, než když jsem to viděl tehdy. Popisovat to jedním slovem, bylo by to „překrásné“. A to i přesto, že to je zdrcující, v mnoha ohledech až přimočaře kruté. To poselství, že druhá šance může dopadnout dobře, je v tom celém smutném příběhu to hlavní. Stejně tak jako ta ukázka, že k té druhé šanci vám může velmi pomoci rodina, a hlavně ti správní kamarádi. Emma byla kouzelná. Z té otravné a přechytralé holčičky vyrostla ve velmi krásnou ženu.