Poslední relikvie (1969)

Poslední relikvieje dodnes kultovním filmem Estonců. Jde o nadnesenou "rytířskou" legendu, jež je založena na historickém románuPrinc Gabriel aneb Poslední dny Brigitina klášteraz roku 1893 od estonského spisovatele Eduarda Bornhöhea. Aneb období livonských válek v druhé polovině století šestnáctého, kdy začala ruská expanze k Baltu, v Livonsku vládl kořistnicky řád německých rytířů a místní rolníci viděli v Rusech osvoboditele. a kurtoazní rytířský příběh s iniciacemi, ochranou mladé ženy urozeného původu a "osvobozeneckými" boji. Soudobé ideologii byla vhodná hlavně vzpoura prostého lidu proti nadvládě německého řádu. Ctným hrdinou i legendou zároveň je svobodný muž původu tajuplně urozeného Gabriel (Alexandr Goloboroďko), jeho vyvolenou a ochraňovanou paní je Agnes von Mönnikhusen (Ingrīda Andriņa), urozená kráska, určená k politicko-náboženské věci. Z dalších rolí: Agnesina teta a abatyše Brigitina kláštera, jemuž schází relikvie (Elza Radziņa), obratný zákulisní hráč bratr Johannes (Rolan Bykov), hrdinovi pomáhající jeptiška Ursula (Eve Kivi), hrdinův věrný druh Siim (Uldis Vazdiks), po Agnes chtivý držitel relikvie Hans von Risbieter (Raivo Trass), ten zlovolnější Gabrielův nevlastní bratr Ivo Schenkenberg (Peeter Jakobi), nebo bodrý vůdce povstalců (Karl Kalkun).Poslední relikvieje zábavným filmem především pro své nadnesení, díky nadnesení se film stal estonským kultem.

Reziser grigorij Kromanov nie je v SR a CR znamy, o to viac sa mi ale oplati objavovat filmy neznamych reziserov. Tento sovietsky film zobrazuje slusnym sposobom stredoveke pomery v Estonsku. Estonska sovietska socialisticka republika bola vtedy sucastou byvaleho ZSSR a reziser evidentne nechcel ist do konfliktu s uradmi ohladom konfliktnych tem /sovietizacia po roku 1945, kolektivizacia, deportacie NKVD/, taxi zvolil nekonfliktnu temu. Zvolil vyborne, natocene je to na urovni, dialogy super, ani som poriadne nevedel, o ktore storocie v stredoveku ide : 95 %

No ty hudební sekvence si mohli nechat od cesty. Za ty jde dvacítka dolů. Ale jinak, co si pamatuji, ta se to líbilo mně i všem mým známým. To víte, klučiska, to bylo něco pro nás. Dobrodružství, rvačky, zajetí, útěky, no neberte to, když je vám dvanáct a na ženské ještě nemyslíte. Nu, nyní jsem se podíval po letech zase a musím říci, že to nic na svém kouzlu neztratilo. Takže za sedmdesát.

*** A PŮL

Můj teprve třetí estonský film. Doporučuji si přečíst nadabingforupozadí vzniku české verze, k níž písničky moc pěkně nazpíval Karel Černoch (z dabérů jsem poznal jen Schánilce a Fišera). A k filmu: Je to dost spletitý příběh, s mnoha dobrodružnými prvky charakteristickými především pro padesátkové a šedesátkové historické francouzské filmy. Což také znamená, že se tam toho děje hrozně moc, a pomalu to utíká. Za srdce mě to nevzalo, jak píše i kolega, to znovuzrození bylo nějak podivné. Ingrīda Andriņa je moc půvabná (a ukáže obě bradavky).

Aby nedošlo k nedorozumění - film není sovětský, ale estonský..., že v té době bylo Estonsko nedobrovolně v SSSR je už jiný příběh. Podívejte se na jména herců. Jde o příjemný film v dobrodružném historickém žánru (byť hodně proticírkevní) s krásnými písničkami Karla Černocha (v české verzi) Normálně bych dal za 4, z nostalgie musím dát 5 bodů.