Posedlost (1976)

🔹Hodnocení:3/10🔹Zhlédnuto:HDTV (originální zvuk)🔹V jedné větě:Absurdní pokus o moderní Vertigo, který nabízí nelogický, chladný a nechtěně směšný melodram.🔹Minirecenze:De Palma chtěl nejspíš natočit moderní poctu Hitchcockovu Vertigu jako příběh o vině, posedlosti a ztracené lásce. Jenže z původního scénáře Paula Schradera vznikla přepjatá opereta, která obětovala logiku ve jménu stylu. Všechno působí uměle a vytrženě z reality – únos ženy a dcery přímo z pokoje, dva identické případy výkupného, dcera, která se vrátí a otec si ji chce vzít… to všechno vyznívá jako nechtěná parodie. O snovosti, o které mluví kritici, tu není ani stopa. Hrdina se nezhroutí, nic nepůsobí jako projekce nebo trauma, jen jako divně napsaný film.
Funguje jen hudba Bernarda Herrmanna. Jenže ta jako by hrála k úplně jinému filmu. Připomínala mi spíš barokní melodrama než "thriller" ze 70. let. Výsledkem je nakonec podivná směs vizuální elegance, nelogických scén a nechtěně komických momentů.

No, nevím. Jak jsem se teď v obsahu dočetl, mělo jít o strhující thriller, ale já jsem si za těch osmadevadesát minut ničeho strhujícího nevšiml. Všiml jsem si, že se Brian De Palma v tomto snímku pustil cestou jakýchsi snad uměleckých záběrů a rotací obrazu, zatímco děj pro mě poněkud stagnoval. Jsou starší filmy, které mě tak pohltí, že absolutně zapomenu na jejich věk, ale Posedlost mezi ně nepatří. Po celou dobu jsem intenzivně vnímal, že si na snímku notně zahlodal zub času, od prvního záběru s jistým hercem mi bylo až bolestně jasné, kdo bude úhlavním padouchem, zápletka se mi zdála být značně nelogická, ale nejhorším zjištěním pro mě byl ten fakt, že jsem se u filmu často nudil a zoufale jsem se bránil mikrospánku. Jasně, já si uvědomuji, že ve filmu došlo k šestnáctiletému časoskoku, tím spíš mě ale udivovalo, jakým způsobem se mi děj táhl. / Poučení: Tak jestli měla Amy při nástupu do letadla devět let, musela být zklamáním pro celou řadu pedofilů.

Z De Palmových variací na hitchcockovské téma nejspíš nejslabší kousek. Kromě slibného začátku a solidního konce to stojí za starou bačkoru. Kam se poděla atmosféra, černý humor či erotické dusno? Cliff Robertson, ač ho jinak uznávám, rozhodně nebyl dobrou volbou do hlavní role a John Lithgow (ač je to můj oblíbenec) působí ve své roli příliš jednoznačně (spoiler - už je z důvodu, že jiné postavy prakticky nehrál) a málo záhadně. Za zmínku stojí ještě zajímavá kamera a křehký půvab Geneviève Bujold, ale z filmografie Briana De Palmy bych rozhodně doporučil jiné tituly. 40%.

De Palmova variace na Hitchcocka u které jsem skoro do konce věřil, že to bude o hvězdičku víc. Hlavní hrdina před lety přišel o milovanou ženu i dceru při nepovedené záchraně rukojmích. A po letech potkává ženu, která by jako z oka vypadla jeho zesnulé manželce a znovu se zamiluje. De Palma byl v roce 1976 ve formě nastartované Carrie a má tady bezchybnou "hitchcockovskou" kameru, hudbu i lokace. Debutuje tu ještě relativně mladý Lightgow, díky šarmantní Bujoldové funguje i ta romantika, jen Robertson se svým zasmušilým, bezvýrazovým obličejem to zazdívá. Problém je, že obě věci co mě napadly se ukázaly jako pravdivé, navíc finále (nůžky, letiště) nepůsobí napínavě, ale směšně, což by se u Hitchcocka rozhodně nestalo. SPOILERY!!! John LIghtgow se svou krysí tváří je jasný záporák celou dobu, za to De Palma nemůže. Ale to že je dívka hrdinova dcera je jediné logické vysvětlení, jen jsem čekal že to tak nebude. Když se ukáže že ano, ta incestní love story (spali spolu?) působí zpětně opravdu nechutně.

De Palmu mám velice rád, ale tenhle film (který mimochodem vyšel ve stejném roce jako Carrie) působí dojmem, že ho spíchnul horkou jehlou. Jakoby jednoduše obšlehnulRebeccuaVertigobez nějaké vlastní invence. Jeho typická práce s kamerou zde sice je, ale zdaleka není tak výrazná nebo zajímavá, jako v jeho pozdějších dílech. Nahoru to tak táhne jen hudba a pár atmosférických scén. Asi Brianova nejhorší Hitchcockovská variace.