Kainova výchova (1992)

Skvělý John Lithgow jako milující otec, ustrašený Josh, zodpovědná Margo a především šílený Kain. Zpočátku je divák poněkud zatočen a zamotán, a pak zjistí, že po dvou třetinách je vše vyřešeno. Jenže to by nebyl De Palma, aby nenechal děj znovu rozjet až do konce. Přijde mi už jako manýra neustále velebit Hitchcocka a srážet De Palmu, kterého mám osobně raději. Od Hitchcocka se mi líbí čtyři filmy, De Palma mi však jako celek (jeho filmů) sedne více. A ano, postřehl jsem především tóny z Psycha v jedné scéně, ale nevím, zda je výborný Donaggio použil záměrně, či ne. A čert to vem. A mezi řadou připomínek pobavil i odkaz na Oblečen na zabíjení. Řemeslná, tedy formální stránka dokonalá, páč De Palma byl perfekcionista. Původní hodnocení ponechávám.

De Palma sa opäť vracia k hitchcockovskému námetu a štýlu rozprávania, pričom jedna sekvencia totálne interpretuje jednu scénu z filmu PSYCHO. Nezabudol ani na iné filmy zo svojej filmografie a na záver nám ukáže niečo v štýle NEPODPLATITEĽNÝCH ( dieťa v ohrození, natočené všetko v spomalenom zábere ). Takže ak máte radi tzv. rýchlovky a tzv homage filmy a režisér vám neraz priniesol skvelý filmový zážitok, choďte do toho.

Chudák Janžurka, když jsem včera viděl Morgainu a její dvojroli, říkám si: hezký... ale John Lithgow hraje trochu jinou ligu. Na jeho bedrech tak stojí zpočátku dost chaotický a ke konci zbytečně doslovný thrillerový brak v dobrém slova smyslu. De Palma tu sice mírně jako autor režisér–scénárista selhává, ale na ploše mrzkých devadesáti minut dokáže vykouzlit spoustu špičkových scén.

Čiré žánrové potěšení, radostně přepálená variace na Psycho (De Palma Hitche prostě zbožňuje), která chce především bavit přeexponovanými žánrovými postupy. Já se bavil královsky po celou dobu, ať už z hlediska stylu nebo narace. A očividně se u toho strašně bavil i De Palma. Brát tenhle film smrtelně vážně by bylo velké nedorozumění. A Lithgow si svoje role užívá stejně jako McAvoy u Shyamalana o nějakých 25 let později.

Kainova výchovapro mě byla už trochu na hraně, co se týče snesitelnosti absurdně vystavěných scén nebo možná spíše dialogů a nebyla jsem schopna se úplně dokonale naladit na jeho vlnu. Bylo pro mě skoro po celou stopáž záhadou, co se tím snažíPalmaříct. Celou dobu jsem si vlastně myslela, že má děj v plánu směrovat úplně jinam a tudíž film klame tělem. Nedá se tomu ale právě proto na druhou stranu upřít jistá originalita, minimálně co se týče řemeslné stránky. Ta vyprávěcí forma není zrovna bůhvíjak stravitelná a hodně to tam drží pohromadě právě výkonJohna Lithgowa. Jinak to byl takový prapodivný kostrbatý zážitek, který mě ale ve finále asi neštval natolik, abych ho musela více pomluvit. Vlastně, jaký film, takový pocit - schizoidní.