Femme Fatale (2002)

Ak mám byť úprimný, toto bol poriadny chaos. A to hovorím ako človek, ktorý má filmy od Brian De Palma rád. Femme Fatale sa síce tvári ako štýlový neo-noir thriller plný symboliky, erotiky a vizuálnych hier, ale celé to pôsobí, akoby film zabudol mať normálny príbeh. Má ambície byť inteligentný a umelecký, lenže namiesto napätia a atmosféry často prichádza len zmätok a prázdnota.
Veľa ľudí tvrdí, že posledná tretina všetko zachráni a konečne vtiahne do deja. Mňa to ale nechytilo ani tam. Film sa motá medzi snom, realitou a noir pózou, ale nikdy z toho nevytvorí niečo, čo by emocionálne alebo príbehovo fungovalo.
Rebecca Romijn síce vyzerá skvelo a kamera ju doslova zbožňuje, ale samotný výkon je dosť slabý a niektoré dialógy znejú bolestivo neprirodzene. Naopak Antonio Banderas sa snaží film držať nad vodou svojou charizmou, ale ani on nedokáže zachrániť scenár, ktorý sa rozpadáva pod vlastnou „umeleckosťou“.
Výsledok je film, ktorý chce byť elegantnou hadou v hodvábnom obleku… ale nakoniec pôsobí skôr ako zamotaný sen po polnoci, z ktorého si ráno pamätáš len chaos a pocit premárneného času.

Brian De Palma tu natočil film, který se nesnaží být realistický. A právě proto funguje. Femme Fatale je čistá cinefilní dekadence, sen o noiru, kde logika ustupuje obrazu, touze a klamu. Nejde o to „co se stalo“, ale jak to vypadá, když se to stalo.
Úvodní sekvence na festivalu v Cannes je učebnicová lekce filmového fetišismu. Kamera klouže, těla se lesknou, šperky mají větší váhu než morálka. De Palma si hraje s voyeurstvím, záměnami identit, dvojníky a falešnými pohledy. Každý odraz ve skle, každé zrcadlo lže.
Rebecca Romijn je dokonalá femme fatale – ne jako postava, ale jako projekce. Je chladná, krásná, prázdná. Ne proto, že by byla špatně napsaná, ale protože má být mýtem. Muži kolem ní nejsou o nic hlubší: jsou to figurky posedlé obrazem ženy, kterou nikdy skutečně nevidí.
Film se zlomí v bodě, kdy si uvědomíš, že to celé možná není realita. A možná nikdy nebyla. De Palma tu otevřeně flirtuje se snem, alternativními verzemi událostí a filmovou iluzí samotnou. Je to noirový labyrint, kde tě nezajímá východ, jen další chodba.
Ano, je to manýristické, přepálené, místy až směšně stylizované. Ale to je záměr. Femme Fatale je film o klamu jako rozkoši. O tom, že se rádi necháme obelhat, pokud je lež krásná.

Dodnes obdivujem De Palmovu filmografiu a pestrosť naprieč všetkými možnými žánrami, ale aj keby bolaFemme Fataletakýmto štýlom natočené sci-fi, stále by ma to nenadchlo. Prvých 15 minút je eroticky ladený ústrižokMission: Impossible, so zvláštnou hudbou a sľubujúcou niečo veľkolepé, ale potom nastáva hotové utrpenie, kde neviete či máte hlavnú hrdinku zbožňovať kvôli jej kráse alebo nenávidieť pre jej hroznú povahu. Dejovo je to zmesica všetkého možného, len nie tak atraktívne, ako sa to celý čas tvári a v závere má divák byť šokovaný nečakaným vyústením, ale to sa nedostaví a cítiť potom nepríjemné sklamanie, pretože to mohla byť bomba. Ale nie je. Prvý a posledný krát videné.

Kde se bere těch 10 až 15 % procent rozdílu v hodnocení téhle mileniální lahůdky? To opravdu tolik milovníků gangsterského DePalmy myslelo, že onou femme fatale bude Al Pacino?
Kdybych si měl na opuštěný ostrov vybrat 2 režisérovy filmy, tak dám přednost nekonečné kinematografické slasti: Body Double a Femme Fatale.
Oblíbené scény: úvodní bolero a Banderasovo sólo v hotelu.

De Palmu byste zcela natvrdo mohli označit jako nepoučitelného voyera za kamerou, který se jen prachsprostě vyžívá v detailním zkoumání nahého ženského těla v jeho nejcitlivějších okamžicích... Ale to byste mu křivdili, protože jeho filmový jazyk je mnohem více než na oko lahodná a pro filmovou a vlastně i lidskou duši prázdná manýra jednoho maníka pozorujícího svět a jeho intmno pomocí kouzelné čočky. Stejně jako nerozumíte těm blábolům, které tady píšu, tak možná nebudete rozumět De Palmovu vypravěčskému a obrazovému stylu. On je v tom ale výjimečný, svou soukromou femme fatale propašuje stejně jako precizně vymazlené zpomalovačky do každého svého filmu a o neokoukanosti jeho příběhu se asi rozepisovat nemusím. Jeho tvorba mně přitahuje, protože má osobitý styl a nechává mně napjatého ve smyslu... Co bude dál? A to mám sakra rád. 85%