Portret (2002)

Film, při kterém mi běželo hlavou , že se dívám na lidi, kteří přežili konec civilizace, a kteří by přežili každý další konec civilizace. Na co Tarr v svém Turínském koni potřeboval více jak dvě hodiny, řekne Loznica v půlhodince. Pochmurnější a beznadějnější jak všechny ty hollywoodské postapo spektákly, k čemuž mocně přispívá zvuková stopa.

Slováci majú Hanákove Obrazy starého sveta, Rusi zase Loznicov Portrét, čiže Obrazy sibírskeho sveta. Zamračená obloha plná chmúrnych mrakov uvádza diváka do šírej roviny s večne dujúcim vetrom, zadierajúcim sa pod kožu. Zem je väčšinu roka polo-zmrznutá. Krátke leto mení tvrdú podložku na obrovské močariská. Povetrím sa nesie občasné krákanie havrana či štekot psa. Pomedzi rozpadávajúcimi sa drevenými plotmi a barakmi s preliačenými strechami nehybne postoja aj posedia na pár chvíľ tunajší obyvatelia. Hľadia do kamery, na sebe zvyčajný odev bežného dňa, v rukách predmety charakterizujúce ich remeslo alebo stoja prosto, bez ničoho. Drsné prírodné a životné podmienky vpísané do tvárí. Silné, čiernobiele impresívne posolstvo z uhrančivého kraja. Vystačí si samo osebe, bez dialógovej barličky. 89%

Načítávám tvorbuSergeje Loznici- zajímá mě čerstvý snímekDva prokurátoři. // Jednoduché, ovšem hluboké režisérské pojetí upřednostňuje v intenzivních dotecíchČlověčinu.

Zdánlivě nedůležitá a nepřirozeně zesílená zvuková stopa, resp. ruchy tvoří zásadní stylotvornou složku díla zpřítomňující tvrdou realitu sibiřské tundry.