Setkání na konci světa (2007)

Herzog má úžasnou schopnost být shovívavý a empatický stejně jako odměřený, ironický a jízlivý, pokorný, obdivující i cynický, a to vše na ploše jediné otázky položené některému z exotů, co si tenhle kout světa zvolili pro svůj únik od civilizace. Pro mě jeden z jeho nejlepších filmů a rád přiznám, že mi dělá škodolibou radost, když místní soudružky a soudruzi z Greenpeace nedokážou rozdýchat, že Herzog "neví, co chce říct"...

Škoda, že si Herzog neujasnil, co přesně chce říct. Záběry na Antarktidu jsou zde krásné (jak jinak), stejně tak i některé rozhovory s vědci a Herzogův komentář, ve kterém se často objevuje i vtip, byť občas rýpavý. Chvílemi se to sice táhlo, ale nevadí, ta spousta záběrů na Antarktidu, ať už pod vodou či na zemi, mi to částečně vynahrazuje. Líbilo se mi to, ale bohužel zde chybí nějaké hlavní téma. Ukázat život na Antarktidě? Ochrana přírody? Varovat před budoucím směřováním lidstva? Všem třem tématům se Setkání na konci světa věnuje, ale ani jedno alespoň trochu nedominuje, spíš všechna zůstávají na stejném levelu důležitosti. Kdyby to bylo víc ujasněné, šel bych možná i s hodnocením výš, jelikož tu byl potenciál na nejlepší Herzogův dokument - z toho, co jsem zatím viděl. I tak je to zajímavý dokument a ten, koho zajímá Antarktida, asi nebude zklamán. 4*

Herzog tu nemá úplne ujasnené o čom chce rozprávať - v prvom rade zrejme pohnútky a osudy zväčša mĺkvych a skromných ľudí, ktorí sa dobrovoľne rozhodli odísť z tohto sveta do sveta nového, priam nekonečného, nepreskúmaného, tajomného, pripomínajúceho inú planétu. Po tejto ušlachtilej ceste sa však často stráca vo vyprávačsky slepých (no maximálne pôsobivých) odbočkách. Takisto mi nie vždy je sympatický jeho nemecký chlad, cynickosť, možno nedostatok empatie k svojim subjektom pozorovania. Vyvažuje to ale smršťou dychvyrážajúcich obrazov, momentov, myšlienok - je tradične netradičný, intelektuálne hĺbavý, zároveň detsky fascinovaný nespoznaným, chce porozumieť svetu, porozumieť ľudstvu, pokladá zvedavé otázky ktoré ho zaujímajú. Pri záberoch podľadovcovej fauny s množstvom neobjavených živočíšnych druhov mi zvlhli oči pri myšlienke na malosť ľudských poznatkov. 3,5*

Film by sa mohol kľudne mohol volať People of the Antarctica, pričom ale fakt, že sa to odohráva na tomto kontinente zohráva malý význam. Herzog nefilmuje svet A., ale predstavuje ho výhradne cez perspektívu jeho obyvateľov; zaujíma ho typ človeka, ktorý sa ocitne na konci sveta (preto je to psychoanalytický počin, nie prírodopisný). Ak sa divák dozvedá fakty o Antarktíde, je to vždy v priamej spojitosti s jej obyvateľmi - ktorí o nej, fascinovaní, vypovedajú na kameru. Rus-filozof, aristokraticky pôsobiaci britský výskumník, vždy pozitívne naladení Američania; znôška klišé figúrok, ale autentických, nech toto slovo znamená hocičo. Herzog samotný je vlastne jedným z týchto filozofov-dobrodruhov, ktorí sa stretávajú na konci (nášho civilizovaného) sveta. Kladie si podobné "odd questions" (ako ich sám nazýva) a má aj im podobný životný príbeh za sebou (preto sa tu dá aplikovať aj auteurský náhľad). Herzog predstavuje divákovi svoju skúsenosť z tohto výletu (preto výčitky, že nemal koncept, nie sú na mieste, keďže ide o spiatočnú reflexiu svojho itineráru tak, ako chronologicky prebiehal so všetkými výletmi), ktorú kombinuje s rozhovormi s obyvateľmi A. a exkurzmi do histórie objavovania tohto kontinentu. Tvoria sa tu tak v základe 2 typy postoja voči Antarktíde (a objavovaniu nového územia všeobecne) - skupina Amundsena a novodobých pretekárov o to, kto bude / niečo dokáže ako prvý (preto sekvencia s držiteľom Guinessovho rekordu) a druhá skupina vedcov & ľudí, ktorí v minulosti robili niečo úplne iné (ako prvá postava vo filme je predstavený bývalý bankár), ale ich temperament ich všetkých prilákal na tento odľahlý kus ľadu. Je zjavné, ku ktorej sa Herzog prikláňa a aj sám seba radí. Hudba je vo filme dominantným náladotvorným prostriedkom (napr. scéna osamoteného tučniaka, v ktorej Herzog vtipne ironizuje jeho blúdenie do vnútrozemia, doplnená o klasickú hudbu, simultánne vzbudzujúcu pocity ľútosti), v poslednej (vulkanickej) časti mierne stráca rytmus.

Na konci světa sní tuleni o svých indiánských předcích a dělají u toho pinkfloydí zvuky. Je tomu přesně sto let co člověk pozoruje tučňáky (a přesto si stále není jist jejich heterosexualitou). V chodbách pod jižním pólem najdou mimozemšťané zmrzlého jesetera a rámeček z popcornu. S vychechtanejma kyblíkama na hlavě se potácíme a předstíráme slepotu, přitom nám nosem právě teď prolétl bilion triliónů neutrin; radujme se. Ale stejně. Ten malej tučňák...