Polytechnika (2009)

Síce je to tak napoly, pretože od polovičky ide príbeh už len zo zotrvačnosti, ale dovtedy je to pôsobivá dráma. Jej sila spočíva predovšetkým v tom, že je natočená na základe skutočnej udalosti potlačenej nenávisti k ženám. Hneď úvodná scéna pri kopírkach je skvele natočená, nečakaná a silne prekvapivá. Za ňu palec hore. Teroristický čin (škoda, že len v čiernobielej farbe) vidíme z pohľadu teroristu a ďalších dvoch študentov, čo prináša aj nie nezaujímavý psychologický dopad na obete po tragédii. Aj keď psychológiu postáv vy som si vedel predstaviť viac rozporcovať.

Tady se Dennis Villeneuve režijně teprve rozehříval, to je nadmíru patrné. Ale neberte mě špatně, i tak toho film nabízí hodně kvalitního. Snímek Polytechnika pojednává o naprosto nechutném masakru v Montrealu, ve kterém jeden vyšinutý jedinec vzal život 14 dívkám studentkám a další nespočet lidí zranil. Černobílý formát funguje a celkovou bezútěšnou atmosféru umocňuje na druhou. Líbil se mi ten formát, kdy sledujeme celý útok z pohledu více osob (vrah, oběť, přeživší). Máte z toho coby divák pocit větší komplexnosti. A jo, emoce tady fungují. Sice si na tom poli 77minut nemůžete vytvořit nějaký bližší vztah k postavám. Ale i tak se to autorům povedlo. Mnohokrát mi bylo úzko z počínání zabijáka na obrazovce. Ta naturalističnost, syrovost, autentičnost. A závěr tomu všemu uhodil hřebíček na hlavičku. Že po závěrečných titulcích jen tak bezprizorně sledujete televizi a snažíte se analyzovat vše, co jste viděli. Silný film s ještě silnějším sdělením soustředěným zejména do závěru. Za mě dávám 7,5/10

„Udělal jsem to z politických důvodů. Rozhodl jsem se poslat feministky, které vždy ničily můj život, tam kam patří.“Silné téma, stejný dojem mám i z filmu samotného. Ve zdejších komentářích mnohými kritizovaný filmový styl s černobílou kamerou mi vůbec nevadil, právě naopak. Samotný masakr byl pak natočen dost působivě, tvůrci dokázali navodit mrazivou atmosféru a v divákovi vyvolat patřičné emoce. Zároveň celou událost nahlíží vícero pohledy. A zde se dostávám k mé jediné výtce, která ale bohužel bude film stát plný počet hvězd. Pokud mluvím o různých pohledech, chybí mi více rozvedená motivace vraha. Jeho úvodní monolog ve formě dopisu sice leccos naznačí, ale stejně se divák musí jen domýšlet, kde se ta nenávist vzala, jak časem rostla, co ji vlastně zformovalo (film má velmi krátkou stopáž, tvůrci tedy mohli ještě něco přitočit). Jinak nemám co vytknout.„Váš syn mi otevřel oči, uvědomila jsem si kolik nenávisti může být na tomto světě. Bude mě to děsit po zbytek mého života. On je mrtvý, já jsem naživu. On je svobodný, já ne.“

Snažiť sa uchopiť to, čo bolo za tým je asi nemožné. Toto je niečo čo ma desí viac, ako akýkoľvek horor. Villeneuve vo svojom rannom filme vzdáva poctu obetiam, ukazuje hrôzy, dôsledky a ukazuje ich z rôznych uhlov pohľadov. Každý jeden je silný - dokonca aj ten vrahov. Na krátkom priestore je to precízne vystavané. Čiernobiela tomu svedčí, rovnako aj atmosféra zasneženého Montreálu. Každý jeden záber je výpovedný a spolu s nevtieravou hudbou a uveriteľnými civilnými výkonmi, vytvára Polytechnika silný zážitok. Nebojí sa ukazovať. Ale zároveň je silná v tom čo neukazuje. Čo sa nikdy nevypovie. Pocitovo to tam ale prítomné je. Určite to nie je snímok pre každého, ale je to film s presahmi a s myšlienkou. Dostane sa pod kožu, pričom nezosmiešňuje. Zostalo mi po ňom veľmi smutno.

Tomuto snímku se naskytlo velmi dobré téma, jenže bohužel autoři jej neuchopili zrovna nejlépe. Vznikl z toho snímek chvílemi chaotický, a hlavně dosti nudný. To, že navíc je ještě černobílý, tomu zrovna nepřidá. Tento nešvar v poslední době je nějak rozšířený. Nechápu, proč dnešní době někdo dělá černobílé snímky. Oni si snad myslí, že kvůli tomu dostanou Oscara. No, nevím, každopádně já dávám hvězdičku dolů za to, že je tento film černobílý. A budu to tak dělat i nadále, protože tyto moresy neuznávám a příčí se mi.