Pohled společnosti Parallax (1974)

Pakulovi ´Všichni prezidentovi muži´ je jedno z mých nejoblíbenějších politických investigativních dramat, a tenhle o dva roky mladší film jde na to trochu jinak. Investigativní žurnalistika zůstala, ale to pátrání je přímočařejší, je to spíše lavírování na pomezí života a smrti, sólo jednoho zabejčeného novináře, který se dostává několikrát i do smrtelného nebezpečí. Paranoia ze spiknutí jedné velké korporace a na ní navázaných vládních kruhů tu je dva roky po aféře Watergate cítit a vrcholí to tak provokativním, nediváckým koncem, že bych to neváhal označit za stejně odvážnou autorskou vizi, jako třeba Coppolův ´Rozhovor´. Pro mě potom takovým nečekaným vrcholem filmu je přijímací psychologický test v sídle společnosti Parallax v půlce filmu, který je pětiminutovým (!!) sledem obrázků, řazených do kategorií „táta-máma-bůh-domov“ atd., jenž mají v hlavním hrdinovi vyvolávat jisté asociace. Musím říct, že nic podivnějšího jsem ve filmu už dlouho neviděl.

Pohled společnosti Parallax je poměrně známý název, mám rád polické thrilery a Pakula dokázal natočit pár klasických thrilerů, takže jsem se docela těšil. Ale bohužel tenhle film má blíž k nudnému Klutovi než třeba k novějším kouskům. Mladý novinář po smrti kamarádky odhaluje úmrtí lidí, kteří viděli atentát na senátora. A zpočátku to je celkem zajímavé, je tu pár povedených scén (rvačka v hospodě či v řece). Ale postupem času přijdou věci co jsou k smíchu - celá ta zabijácká agentura, naprosto ubohé vymývání mozku. K tomu chatrný příběh, nepříliš navazující scény, nudné zdlouhavé scény podpořené nevýrazným Beattym. A někde ke konci mě začalo docházet, že to dobře nedopadne, protože hrdina nemá žádný plán SPOILER což se mi potvrdilo v nudném antiklimatickém finále. KONEC SPOILERu. Nakonec mě to z natěšení spadlo až k někde ke slabšímu 2* podprůměru.

Pakula se opět ukazuje jako bravurně amorfní filmař, jenž nemá určitý svůj pevný styl, kterým by realizoval různé příběhy či žánry. Ale díky tomu také může každému dílu vetknout ideální podobu, která vznikne ve spolupráci s dalšími osobnostmi tvůrčího týmu. Zde to je geniální kameraman Gordon Willis, který dostal maximální prostor pro své typické snímání postav v prostoru. Konkrétně to znamená, že figury tu nevystupují oproti svému okolí, ale jsou jím obklopovány. Tyto povětšinou industriální a městské prostory, potažmo prostranství (která se otevírají i pohledem zvnitřku interiérů ven) jednak stupňují skličující atmosféru, ale také ilustrují zastřešující ideu širších souvislostí a vazeb, které přesahují vhled jednotlivce. Současně s tím vyprávění působí záměrně odtažitě, protože divákům odpírá absolutní vševědoucí pohled na situace a ústřední příběh. Předkládá nám fragmenty, dílky, situace zahlédnuté jakoby mimoděk, u nichž nejprve netušíme jejich význam. Ten pak přichází o to úderněji a se zneklidňujícím efektem, když se vyjeví se zvratem, zpravidla tvrdě konstatovaném v ostrém střihu. "Pohled společnosti Parallax" je geniální paranoidní thriller, který divákům odpírá tradiční iluzorní rozhřešení konvenčních příspěvků žánru i v jádru konejšivou náruč konspiračních teorií. Naopak dokonale vystihuje neklid, neuchopitelnost a skličující bezmoc Ameriky přelomu 60. a 70. let sužované politickými vraždami.

Hloupoučké, ale efektivně a profesionálně natočené béčko, které za něco víc považovali snad jen tvůrci a komunističtí nákupčí filmů. Vrcholem absurdity je montáž, která názorně ukazuje, jak se velkoměstský intelektuál představuje mozek red necka. Jako neškodná zábava, ve které jde hlavní hrdina z nebezpečí do nebezpečí, zatímco okolo něj se stahuje smyčka, je to na čtyři hvězdy.

Po obsahové stránce jde za mě spíše o průměrný (a občas i zmatený) konspirační thriller 70. let, u něhož jsem ze začátku dlouho ani nepřepokládal, že ho ohodnotím tak vysoce. Střihy ve vyprávění mi občas připadaly podivné a nedomyšlené, např. po dlouhé honičce, kde hlavní hrdina projede s autem přes skleněnou zeď, utíká a zašpiní se, ho najednou vidíme ve svém bytě čistého, odpočatého a odhodlaného do další akce. Ale ta kamera, ta si tentokrát vážně zaslouží hvězdičku navíc. Spousta velkých celků zabíraných povětšinou statistickým způsobem, k tomu s přímo geometricky promyšleným aranžmá snímaného prostředí, přináší fascinující vizuální podívanou a zároveň pomáhá vytvářet jedinečnou pohltivou atmosféru. Už kvůli té atmosféře a poslední 20-timinutovce ve velkém amfiteátru se budu chtít podívat na film znovu, byť zdaleka netvoří jedinou filmařskou atrakci v tomto pomalém politickém thrilleru. Krátký experimentální snímek složený z jednoduchých titulků a fotografií, který je promítán hlavní postavě při vstupu do společnosti Parallax, se režiséru Pakulovi rovněž povedl, a to i pokud jde o působivost z něj pramenící myšlenky.[70%]