Parta (1993)

Zdanlivo jednoduchý dokument prekvapí dynamikou strihu a z nej plynúcim svižným striedaním výpovedí zúčastnených, zhodne s rytmom sprievodných tanečných piesní Michaela Jacksona. Postihnutí sa zverujú s radosťami i peripetiami žitia, no celok neskĺzava do nudného mentorovania, či súcitného bolestínstva. Jan Špáta opäť ukázal, že vie. Mimochodom, zaujímali by ma ďalšie osudy mladých ľudí z filmu (niečo ako časozber po rokoch), ktorých od dospeláckej samostatnosti (samoty?) delila mladosť a na ňu naviazaný školský, či záujmový kolektív.

POZOR SUBJEKTÍVNY KOMENTÁR! Včera som videl film M. Hanekeho Beny's Video. Bol to skvelý film, ale svojim spôsobom ma desil a niečo mi v ňom chýbalo. A Parta mi ukázala, že to, čo od filmu ja osobne očakávam je POZITIVIZMUS, aspoň náznak riešenia problémov, hľadanie zmyslu života a predovšetkým RADOSŤ. Toto všetko mi dal tento jednoduchý, nenápadný a bezvýznamný dokument. Haneke je veľký a talentovaný režisér, ktorý zamestnáva môj rozum, ale Parta potešila moje srdce. A to je omnoho dôležitejšie.

Nejsem žádný odborník na dokumentární filmy, nicméně i mě je jasné, že Parta je zajímavá spíše svou formou než obsahem.V rámci snímku dojde i k blahořečení M.Jacksona (a téměř k jeho prohlášení za svatého), což je vzhledem k událostem poslední doby lehce úsměvně bizardní, ale o to tu asi tak úplně nešlo.Pokud chtěl Jan Špáta ukázat několik fragmentů ze života tělesně postižených lidí a možnosti jejich společného života s většinovým okolím, tak to splnil na 100%.

Poctivý naivní krásný devadesátky.

Zas jednou ocituji svou milou ženu: „To je film hlavně o puberťákách a o tom, proč jsou důležitý.“ Dávám jenom tři proto, že na mě byl sluníčkový až neživotně; přesto je moc dobře, že takhle „naivní“ filmy (a životní období, sám jsem nebyl jiný) jsou.