Ohlédni se v hněvu (1958)

Testosteronem a adrenalinem nabušený macho, který se nějakým nedopatřením vyskytl ve značně pozdější době, než do které patřil. Takže neustálý hněv, ještě podpořený traumatem z dětství, který přirozeně ventiluje zejména ve svém nejbližším okolí. Milostné vzplanutí Heleny, úspěšně/neúspěšné rozbíječky vztahu, není žádným překvapením. Vše bylo rafinovaně naplánováno. Ve své době to musel být bomba film.

Dráma priam shakespearovská s rebelom bez príčiny v hlavnej úlohe. Príčinu síce možno má ale režisérovi sa ju nepodarilo celkom pochopiteľne preniesť na plátno. Vzťah Jimmyho a Alison je zmesou lásky a nenávisti ale z môjho pohľadu je jej situácia neudržateľná. Jimmy akoby trpel bipolárnou poruchou ale z jeho lásky vidíme málo a Alison len znáša jeho urážky. Jej odchod je logický čo sa už nedá povedať o rošáde, ktorú v tomto prípade urobí Helen a nahradí vo vzťahu odchádzajúcu Alison. Jimmyho kliatba sa naplní a Alison prichádza o dieťa. Všetko nakoniec smeruje k uzmiereniu až nepochopiteľnému. Postavy jednajú veľmi umelo a majú veľmi krátku pamäť 70%

Mladík nahnevaný na celý svet, pritom nemá dôvod - má prácu, má vlastné bývanie, má peknú ženušku, kamaráta, po večeroch si hrá na trúbke, či už doma alebo v baroch - aj preto divák nechápe jeho večne hnevlivé, hádavičné až nenávistné pohnútky. Napriek tomu je tu priestor na neveru (kto by si takúto večne hádajúcu sa osobu mohol obľúbiť?), ktorú postavy prijímajú až príliš tolerantne a chápajúco. Film tak pôsobí ako vytrhnutý z reality. Je postavený predovšetkým na dialógoch a komornom príbehu a cítiť z neho, že bol natočený na pôdoryse divadelnej hry - výprava je minimálna a dej občas nudí. Čo ale neznižuje Burtonove herecké kvality, ktorý už vo svojich 33 rokoch ukazoval, že je vyzretá herecká osobnosť.

Na filmu je znát inspirace divadelní hrou, což ale nevnímám jako nedostatek, spíš naopak. Dýchla na mě z toho atmosféra i našich 60. let v dramatické tvorbě, např. her Josefa Topola, i když Ohlédni se v hněvu je o poznání drsnější a syrovější. V podstatě mapuje v psychologické rovině sociální rozervanost hlavního hrdiny, projevující se v dost nesympatických neurvalých pózách především vůči své vlastní ženě, na níž si vylévá svou nespokojenost. Uvědomil jsem si také to, jak převratným vývojem prošla nejen britská společnost od 50. let a že nejspíš 60. léta byla ta přelomová, kdy se svět začal rychle vyvíjet směrem ke konzumní společnosti a kdy masové povznesení chudých a středních vrstev znamenalo zároveň i otupení sociálních pnutí.

Víc nesympatického protagonistu už jsem hodně dlouho neviděl. Je to absolutní kretén, kterého prostě nelze mít rád, kterého nelze litovat a který dělá, co může, aby ničil své manželce život. Z nějakého důvodu i přes své univerzitní vzdělání prodává v krámku na tržišti, z nějakého důvodu s nimi žije jeho kamarád a z nějakého důvodu se do toho absolutního kreténa zamiluje manželčina kamarádka, přestože vidí, jaký je to naprostý píčus. Nemůžu říct, že by mi to něco dalo, ani že bych si našel důvod, proč jakýmkoli způsobem sympatizovat s Burtonovou postavou. A v podstatě s kýmkoliv jiným. Jen té manželky mi bylo líto. Všechno to dění ke konci filmu mi přišlo padlé na hlavu.