Noční vrátný (1974)

Charlotte Ramplingvo svojich 28 rokoch naozaj vyzerala ako 16 ročné dievčatko z koncentráku. Zato 53 ročnémuDirkovi Bogardovinepomohla ani uniforma, aby vyzeral ako zlý nacistický dôstojník, navyše s homosexuálnymi a sadistickými sklonmi. Veľká láska, ktorá vznikla medzi starším mučitelom a jeho masochistickou obeťou a pretrvala aj 12 rokov po vojne, bola pre mňa nepochopiteľná. Charlotte však bola s pohľadom vyplašenej lane úžasná a krásna. Réžia paniCavanitak ako aj vo filmeKoža, sa mi páčila, hoci koniec sa už vliekol a bol nelogický. Zaujímavý však bol kontroverzný námet a neuveriteľne pomalé, no nie nudné tempo. 75%

Paula Verhoevena muselo dost tlačit, že tohle neměl možnost natočit on. Osobně mě využívání nacistické svévole jako platformy pro porušování morálních řádů obecně docela baví, ať už se jedná oSalóneboVlčici SS, protože vytváří ty zvláštní obrazy děsivě organizovaného etického chaosu, které zde třeba zastupují scény se zpívající Rampling nebo baletním vystoupením pod černými prapory. Nicméně Noční vrátný je z půlky času spíš takovou utahanou pár-pokojovou teatrální romancí, která působí celá hrozně strojeně a ústřední duo s šíleně asexuální Rampling a uvláčeným zasloužilým hercem Bogardem spíš vypadá, že se ti lidi navzájem sami sebe štítí a nějaké to kontroverzní erotické dusno a la třebaBitter Moontu fakt není. Zaujalo pojetí Rakouska jako země, kde i sedm let po zbavení se nacistického režimu spolu všichni na úrovni nacistické spiklenosti pořád pečou - staří oficíři s prodavači v obchodech, bohaté hraběnky i hubaté sousedky, všichni si potají navzájem pomáhají v rámci post-nacistické vzájemnosti. Zajímal by mě film zabývající se spíš jenom tímhle. Ostatně Dirk Bogarde po natáčení ve Vídni prohlásil, že Rakušáci jsou ještě větší náckové než kdy byli Němci.

"Memory is not made of shadows, but of eyes which can stare straight at you and fingers which point at you."Atypická lovestory medzi uhladeným exesesákom a jeho židovskou väzenkyňou zmietanouštokholmskýmsyndrómom. Charizmatický Dirk Bogarde a krásna Charlotte Rampling bojujú so svojou minulosťou, ohrozenými nacistami v utajení a neposlednom rade aj so sebou. Nezabudnuteľná je scéna provokatívnejtanečnej variácie("Leben, liebe ich zu leben...") zakončená zvráteným darčekom v krabici. Cavani bezosporu dokáže zaujať, škoda, že prestrelila časomierou s miestami naťahovanými a zbytočnými scénami. Nekonvenčný,provokujúcia rozhodne nie zbytočný film, ktorý však mohol byť zostrihaný na prívetivejších 90 minút, bez toho aby stratil svoju identitu...

S ušima odřenýma ostnatým drátem nacistického lágru za dvě hvězdy. Poněkud perverzní vztah sadistického esesáka a submisivní židovské vězenkyně, který pokračuje i za několik let po skončení 2. světové, kdy je poklidný život nacistických dozorců v ohrožení soudním procesem. Bývalí "kamarádi" ve zbrani se snaží zlikvidovat svědkyni a teď přichází to "nejlepší" na celém filmu - protřelého esesáka nanapadne nic lepšího, než se s ní zabarikádovat ve vlastním bytě a čekat až jim dojde jídlo. Zápletka naprosto k nepochopení. No a když vylezou ven, hádejte jak to s nima dopadne... Filmu by prospěl zásah střihače, stopáž je k uzoufání....

Bizarní? Ano. Dekadentní? Ano. Zbytečně dlouhé? Ano. Herci přehrávající? Ano, ale... Dá se říct, že všichni herci přehrávají, kromě Charlotte Rampling. Že její charakter věřím. Nevidím v něm jakýsi stockholmský syndrom jako to, jak může dojít k překroucení duše na prázdnotu a excentričnost. Ale jinak je to jen účelová zvrhlost, která se navíc na konci snaží vytvořit legendární pár, jako tomu je třeba v Casablance. To se však ani v nejmenším nedaří, protože postava esesáka je odporná a jakékoliv její jednání odporné. Mj. Závěrečná část je jasný idiot plot, kdy by šlo vše vyřešit různými způsoby, ale postavy volí ten nejblbější.
1* pouze za Rampling