Noc svatého Vavřince (1982)

V rámci obrovského množstva filmov o hrôzach druhej svetovej vojny patrí Noc svätého Vavrinca medzi tie menej tradičné. Nesledujeme veľké boje medzi armádami, ani dlhé sekvencie bojov v mestečku, iba postavy, ktoré sa snažia prežiť a zachovať si v ťažkých časoch dôstojnosť. A to v malebnej talianskej prírode. Ako kontrast a tak trochu nečakane však zrazu prichádzajú explicitné scény vraždenia a publiku zrazu začne byť oveľa viac nevoľno zo všetkej tej hrôzy, ktorá už nie je cítiť niekde na pozadí. Film nemá v sebe potenciál sa stať viac či menej kultovým ako napríklad Konformista a ďalšie výborné filmy, ale Tavianovcom rozhodne o nič iné, než len o umeleckú výpoveď nešlo.

„Našou jedinou povinnosťou je prežiť,” povedal kňaz počas svadobného obradu mladomanželom, alebo povedzme pohľad na II. svetovú vojnu, prostredníctvom iba 6-ročnejCecílie, ústrednej rozprávačky daného príbehu.•Skrátka, aby som teda i predsa trocha presnejšie upresnil danú situáciu: Obyvatelia San Martina[v skutočnosti sa ale jednalo o mesto v podobe San Miniata → viacv zaujímavostiachna tento konkrétny titulNoc svätého Vavrinca, ktoré leží na severozápad od Ríma vo vzdialenosti približne 320 km, pozn. recenzenta], skladajúcich sa z niekoľkých desiatok, sa vskutku vydávali na ozaj strastiplnú cestu, plnú nebezpečných prekážok, aby vyhľadali spojeneckú armádu, v podstate vďaka čomu by sa mali cítiť naprosto "v bezpečí," pričom zatiaľ po nich ani chýru ani slychu, kvôli čomu som vlastne vôbec netušil, kto z nich napokon šťastne dorazí až do cieľa, keďže mnohí z nich padali tak rýchlo, ako totižto rástli huby po daždi; v priam brilantnom pohľade zo strany talianskej bratskej režisérskej dvojice: Vittoria a Paoloa Tavianovcov[s ktorými sa premiérovo stretávam, a pevne verím, že nie naposledy], obidvaja boli dokonca priamymi rodákmi z hore uvedeného SM, aha, tak práve preto z príslušného titulu, následne sršala i neuveriteľná autenticita; ani som sa nenazdal, a už sa azda pomaličky blížil i koniec tejto dramaticky ladenej ukážky s miestami komediálnymi prvkami → najmäCecíliasa snažila o odľahčenie dusnej atmosféry, ktorá by sa dala normálne pokrájať na najmenšie franforce, no podotýkam, že nie celkom vždy to bolo aj možné.•Na margo danej veci by som ešte na úplný záver doplnil, že napriek tomu, že som asi ani doposiaľ nemal tú česť stretnúť toto miestne sympatické obsadenie, tak som sa dokázal na plné obrátky ponoriť do tohto realistického diania, kde sa nebral ohľad na nikoho, čiže sa treba prichystať na úplne čokoľvek, čo si Tavianovci zaumienili divákovi postupným spôsobom zobraziť, a veru sa neustále bolo i na čo pozerať, ako som už medzičasom ↑ spomenul; za to sa môžem jedine poďakovať iba dynamickej, resp. dvojitou formou sprostredkovanej réžii, kedy sa spojilo viacero hláv, čo mohlo znamenať aj viacej rozumu, čo poviete, aspoň tentoraz to rozhodne platilo, lebo nie všetci „režisérski bratia,” robia stále to isté[vytvárajú kvalitu], však?

Krutě smutná freska z období občanských konfliktů během druhé světové války v Itálii, kdy příslušenství k fašistické straně rozdělovalo národ. Zvláště bizarní je vybíjená v poli. Jako celek se mi to ale nelíbilo, velká rozstříštěnost a trochu bláznovství většiny postav. Skvělý původní dabing z Barrandova v čele s Milanem Machem.

Přišel zlom vyhnání, štvanice. Ve dne létaly čarokrajem nábojnice. Kapi, kap, zakrvácená byla křídla bíle holubice. Budiž tma. Žehnej noci kanonizovaného patrona, jež výstřely odrazila, ten zkázotvorný plamen sfoukla, ztmavila. Hvězdná obloha rozsvítila naději, ztišila události, zastavila proudící houf, osvícený potřebou míru a svobody. Pro život jedince, ty nejdůležitější částice. Díky Měsíci, po měsíčních ústupcích, cesta vede ke slunci. Na chvíli, navěky.

Je to už slušná řádka let, co jsem obdivoval kousky bratří Tavianů ve filmovém klubu. Noc svatého Vavřince mě tehdy minula, a tak jsem byl zvědavý, jak na mě po těch letech bude tvorba mých někdejších oblíbenců působit. Nechci přehnaně lacině shazovat umělecký pokus režisérské dvojice, ale stejně jako Ježíš ovládal chůze po vodní hladině, zdá se, že jsem získal nechtěnou schopnost sledovat film, do něhož se ani v nejmenším nedokážu ponořit. Emočně mě minul ve vzdálenosti sousední galaxie. Děj kráčel kupředu tak nějak lopotně, ale největší úder mi bratři zasadili scénou střetu partyzánské jednotky a válečných uprchlíků se skupinou fašistů na trestné výpravě. Scéna měla být logicky vyvrcholením celého snímku, místo toho jsem získal pocit, že si dal dostaveníčko Jára Cimrman s Monthy Pythony. Že Tavianové o natáčení válečných scén nic neví, bych jim mohl odpustit, kdyby z té nejdůležitější scény neudělali teatrální frašku. Místo aby Noc svatého Vavřince burcovala a strhovala, motá se ve vlastní nezáživné a spletité absurditě. Celkový dojem: 25 %.