Caesar musí zemřít (2012)

Skvělý umělecký zážitek. Dost jsem se filmu obával, prostředí věznice a vězni nacvičující film, něco podobného jsem viděl s mentálními spoluobčany, říkám si, nevím nevím. Ale pak jsem byl unesen tím, jak těžcí vězni dovedou s velkým zaujetím pro Shakespearovo dílo nacvičit tak obtížnou hru, jakou Caesar je, a myslím, že představitel Cassia, který se po uvedení hry vrací do své cely, říká, že až teď se jeho cela stává skutečným vězením. Bohudík, že to bylo tak krátké, aspoň jsem vydržel s pozorností, dík čemuž odmítám sledovat filmy trvající kolem tří hodin.

Spočiatku to bolo nezáživné, ba priam veľká nuda. Ale keď sa z väzňov stali herci, no zároveň neprestali byť väzňami, bolo to stále zaujímavejšie. Veľké Shakespearove myšlienky konfrontované s realitou štyroch stien. A stropu, ten je totiž veľmi dôležitý: "Měli by nás volat strážci stropu a né vězni. Jsme na postelích a hledíme nahoru téměř celý den."

Velmi impozantní dílo názorně představující co že je to tzv. živé divadlo. Snímek byl natáčený v římské věznici Rebibbia s nejtěžšími zločinci a co je překvapení, také s nimi. Snímek sleduje vznik zkráceného představení Shakespearova Julia Caesara a to od castingu až po závěrečný aplaus na divadelních prknech. Vězňové zkoušejí a doslova se vžívají do svých rolí. Vnímají daný text a my vidíme, jak odehrávají části hry na všech možných místech věznice. Vzhledem k tomu, že tu nejsou žádní skuteční herci, dalo by se i říci, že se vlastně jedná něco jako o takový dokument. To je však narušeno velmi citelnou statickou kamerou, kde dominuje syrový a velmi kontrastní černobílí obraz. Trochu je to i takový sociální průzkum, kdy máme možnost sledovat reakce vězňů a vliv daného textu na ně. Příběh o krvavé moci, spiknutí a jisté chápání cti. Nemá to z vězni něco společného? Závěrečná věta v cele jednoho z nich jen dokazuje pochopení stavu věci. Ano, jde tu poměrně o filozofování, což mnozí budou mít dost velkou potíž pochopit. Uvědomění si toho, že člověk může být vězněm svých představ, tužeb, ideálů aspirací, že může uvěznit i sám sebe, je velmi vzácný jev a jak jinak to člověku a zvlášť trestanci osvětlit, než danou hrou, kterou si sám prožije.  I to, že dějství může platit jak pro mocné Římany dávných dob, tak i pro ty současné. Pícha a zbavení moci. Co dodat. Tento snímek opravdu není pro každého, ale kdo ho shlédne a pochopí, snad mu navodí touhu si onu hru celou přečíst.

Přísně střežené jeviště. Herci pod zámkem. Na chvíli svobodní – v duši, v umění. Než se zaklapnou dveře vězeňské cely, staneme se hrdiny z masa a kostí, postavami tváří v tvář v záři divadelní reality. Stránku po stránce, text za textem. Obléháme prkna, co nás proslaví. Jsme představiteli shakespearovských rolí, komplimenty zasypaní.

Ano, bylo to nápadité. A ano, herci a neherci si rozhodně zaslouží obrovské uznání za to, co zde předvedli. Jenže mě to tak strááááášně nebavilo. Ještě, že to je tak krátké. Mohl jsem to v polosedě a pololeže jakž takž ustát. Nicméně věřím, že nadšenec pro Shakespearovské hry si v tomhle najde paralely. Já nechtěl přemýšlet, chtěl jsem si odpočinout a tohle se mi absolutně vymstilo.