Pink Floyd: The Wall (1982)

Hudba Pink Floyd se ke mě dostala poněkud znenadání, za to v intenzivnější podobě. Předtím jsem miloval hudbu Queen, ale řekl jsem si: Nejsem náhodou uzavřený ve zdi jedné skupiny. Tak jsem si na vinylech pořídil tři slavné covery: Abbey road od Beatles, Nevermind od Nirvany a Darkside of the moon od Pink Floyd. A darksidem si mě definitivně získali. Oni jsou důkazem že i přes hudbu se dají předkládat filosofické myšlenky, dokonce mnohem lépe než v leckterých kniháh. No a to se dostáváme ke zdi, chtěl jsem ji objevit, jelikož je podle fanoušků spíše Waltersovým dílem, a kapela se začala intenzivně hádat, že prý než album je to muzikál. To mě vůbec neodradilo. Pustil jsem si album a byl jsem v šoku, když jsem poslouchal z vinylu měl jsem české překlady písní u sebe, abych pochopil myšlenky, a nedalo mi to, hned potom jsem si pustil tento film. Film je v podstatě vizuální album, když to hodně zjednoduším, tak jsem kontroloval písně, abych zjistil na jaké straně desky jsem. Při sledování filmu jsem měl pocit jako kdybych koukal na surrealistické animace, psychický rozpad člověka, k tomu Bílou nemoc a Na západní frontě klid dohromady, přesto to do sebe nádherně zapadlo. Nyní k příběhu. Příběh je důkazem že i nejmenší dětské křivdy, pocit odmítnutí (ten bolí u srdce stejně jako malé společenské bodnutí nožem, bohužel mluvím z vlastní zkušenosti) a smrt otce, dokážou dost nehezky izolovat a psychicky narušit jedince který si postupně z těch křivd a událostí (cihly) staví zeď. Jaká scéna mě dost zarazila byla scéna ze školy, děti padají do jedné přesně dané škatulky, a ztrácejí lidskost a identitu. V této době to není tak extrémní jako je to ve filmu, přesto se mi v dětství dělo něco podobného, mám totiž Aspergerův syndrom, a nezapadal jsem do jejich škatulek, tak mě čekala šikana a již výše zmíněný pocit odmítnutí.... Film postupně přechází životní etapy, přes balení kurev po uplnou izolaci. Pak je tu ten diktátor, zjevná parodie na Hitlera, a také výsledek té izolace, z izolace zešílel, člověk je totiž tvor společenský ať chceme nebo ne. Jemu ta lidskost chyběla, stalo se z něj divoké zvíře v zoologické zahradě, a nakonec diktátor což je zvíře, které všichni obdivují. Co se mi ve filmu líbilo nejvíce byl závěrečný soud. Ta animace už reálně nemůže být surrealističtější, květina co se mění ve vagínu, list co se mění na člověka, soudce co se změní na tu zeď, všechno nesouvisející se zdánlivě propojuje. Film i album jsou plné nenávisti vzniklé z izolace a zdi která nakonec padla.... Jsem rád že takové dílo existuje, dnes si nestavíme sice fyzické zdi z cihel, ale někteří jedinci si staví zdi duševní, které jsou možná ještě horší. Zrovna tak jako Pink... Geniální počin.

"Hush now, baby, baby, don't you cry.Mama'sgonnamakeallofyournightmarescometrue.Mama'sgonnaputallofherfearsintoyou."Toto originálne dielo síce rešpektujem, len ma ale akosi nedokáže uchvátiť. Nesedí mi až tak ani to celkové stvárnenie (niektoré pasáže sú perfektné, ale ako celok to u mňa nefunguje) a ani pesničky to príliš nevytrhnú, ak nepočítam pár svetlých výnimiek, ktoré ešte spomeniem neskôr. Je to celé také dosť nesúrodé, roztrieštené, akoby nasilu napasované na piesne albumu, takže to chaoticky skáče z jedného na druhé. Najskôr tu je niečo ako protivojnové posolstvo, potom to prechádza do obžaloby školského systému, (disfunkčnej) rodiny (so zvláštnym dôrazom na panovačné ženy), spoločnosti ako takej (konzum), fašistických režimov a neviem čoho ešte všetkého. Celé to pritom pôsobí maximálne negativisticky, až depresívne a ja nie som zrovna typ, ktorý by sa v takýchto náladách vyžíval. Čo sa týka hudby, na ktorej to predovšetkým stojí, tak osobne mám o dosť radšej album "The Dark Side of the Moon". Na albume "The Wall" je síce skvelá pieseň "Another Brick in the Wall" a ešte pár ďalších veľmi dobrých piesní ("Goodbye Blue Sky" s peknou animáciou, "Mother" a "Comfortably Numb" so zmysluplným videoklipom), ostatné piesne ale väčšinou nemajú tú správnu šťavu, alebo, v tom horšom prípade, sú až otravne uvrieskané. No a nijako ma neohúril ani herecký výkon Boba Geldofa."Thechildisgrown,thedreamisgone.Ihavebecomecomfortablynumb."

Psychadelický trip do nitra Watersovi hlavy skrze nadpozemskou hudbu Pink Floydu. The Wall představuje depresivní a zničující kritiku (nejen tamdejší společnosti) způsobem, který si nebere servítky a přenese na vás takovou dávku deprese a úzkosti, až se vám z toho udělá špatně a do toho vás topí v neuvěřitelné souhře dokonalé hudby a toho nejdivnějšího a nejděsivějšího co jste v životě viděli. Geniální a nadčasová hudba Pink Floydu, skvěle podtrhuje úžasnou režii Alana Parkera a strhující výtvarné obrazy a scény Geralda Scarta, které z mé hlavy ještě dlouho nedostanu, tvoří zážitek, který někomu dá tak velkou ránu, že to za celou dobu nevstřebá, ale mě to uhranulo. Filmovej unikát, který vám dává jednu ránu za druhou a do toho vás svojí prezentací opojí jak kdyby jste byli na LSD. THIS IS PINK FLOYD.

Floydi byli vždycky napřed. Hodina a půl dlouhé onanie nad překrásnou hudbou a jejím zpracováním do filmové roviny. The Wall není sice moje vůbec nejoblíbenější album Pink Floydů, aj tak ho nosím u srdíčka a oceňuju jeho příběh, jež jsme dokonce dostali takto nádherně naservírovaný na stříbrném plátně. - 90 % - //

Když někdo dokáže veřejně fandit partě fašounů z kremlu, tak je buď děsná svině, nebo úpně blbej. Roger Waters si tímto úplně posral celý svůj život, Najdou se i tací, kteří mohou mít podobný názor jako  Roger Waters, to jsou ale stejní kreténi jako on. Škoda ho, figura na basu v Many je úžasná, dalo by se to přirovnat k vínu, když vůně je lepší jako chuť. bohužel víno se musí vylít do hajzlu, stejně jako  Roger Waters. Fakten je, že po hudební stránce, je The Wall jedno z nejslabších alb od PF.