No (2012)

Poctivě přiznám, že mé chatrné povědomí o chilské historii končí u shazování komančů z vrtulníku, nicméně film s úderným názvem No pobízí diváka říct si něco jako: "No, to by snad stálo za zvážení si to trochu víc naštudovat, toš." S pochmurnou minulostí se vyrovnává mnohem lépe nežjinéshluky kamerových záběrů a ono natočit film o tak významné předvolební situaci je samo o sobě velmi delikátní nápad a vskutku vděčné téma, je krásné vidět odkryté pozadí politické kampaně se všemi těmi prasárničkami a nutnými ústupky, které mi - jako člověku, který se sem tam k nějakým volbám nachomýtne - přišly mnohdy více než povědomé. Je spravedlivé říct, že s entusiasmem, s jakým se mnozí páni politikové vrhají do co nejlepší prezentace sebe sama, by takový film krásně profiloval i v mnohých jiných krajinách, jmenovitě třeba v té naší (ne každý je jako Ukrajina,která něco podobného natočí ještě dřív, než volby vůbec začnou) krásné zemičce, ostatně fiktivní postava Reného Saavedry v podání roztomiléhoGaela García Bernalaje v podstatě kapku levicovějšíMára Prcal, kterého ovšem naštěstí žádnýPatricio Aylwinnelíbá. Ono ostatně jde i k názvu vítězné strany přidat jedno áčko a máme zde jistou naši stranu, nutno však říct, že ze slova Ano si jde v Chile dělat akorát tak doslova prdel a ona ostatně jeho místní alternativa Sí k němu mnohem víc sedí nejen významově - pomiňme jemné rozdíly mezi diktaturou a oligarchií a snad i tím, žejeden se komunistů velmi vybraně zbavoval adruhý s nimi v mládí spolupracoval. Poselství je nicméně jasné, nejen ta naša drahá patria by si nějaké to zfilmované předvolební drama, kde jde o všechno a kde se odkrývají prasárny i emoce zasloužila, snad jen s nepatrným rozdílem, že namísto dramatu by z toho mohla být vskutku vypečená černá komedie. Tak rychle svobodní tvůrci, než nebude koho volit (nutný apel na strach na konec chaotického komentáře, není zač). Pokud náhodou vedete volební kampaně, pak by měl být tento chilský poklad vaší učebnicí (zvlášť tehdejší videa z kampaní užitá ve snímku a dostupná naYTjsou klenotem, na který se současná PR tvorba jen těžko hrabe - zChile, la alegría ya vieneprostě nelze nechytat vibes); pokud teprve pojmenováváte název nové strany, pak se tomu vyhněte nejen proto, že jedna z alternativ už je zabraná.

Reziser Pablo Larrain usilovne tuna demonstruje a predvadza udalosti z Chile - a tam sa to mlelo uz od 12. februara 1818 jaxa zrutilo Spanielske Imperium v Strednej a Juznej Amerika. Tak tam potom boli zaujimave to osobnosti jako Jose Miguel Carrera, Bernado O´Higgins alebo povedzme aj Jose de San Martin. Tuna vsak tematicky ide o 20. storocie a Pynocheta - reziser nezabudol zobrazit chilske realie a podtrhnut to, ze sa nema klamat - ale ani pravdu nikomu celu netreba ze jo : 69 %

Hrdinská epizóda mediálnych dejín, o ktorej som nič nevedel, ale vďaka tomuto filmu som dostal hotovú podrobnú učebnicu aj s autentickým vizuálnym ponorom do 80. rokov, ktorý pôsobí, akoby ste to sledovali v priamom prenose a boli priamym účastníkom referenda ZA alebo PROTI Pinochetovi. Propagandistická vojna reklamnými prostriedkami. Bravo!

Těšil jsem se na historicky přesné drama ze světa Chile pod nadvládou zdejšího diktátora Pinocheta. Nečekal jsem ale, že tenhle film bude tak moc přesný, že se mě i obrazem bude snažit vpravit do tamních osmdesátých let. A je teda fakt, že historickou přesnost měl opravdu přísnou. Horší už to bylo s obrazem, kterej evokoval obraz těch nejhorších céčkových osmdesátkových filmů na těch nejvíc ošoupaných VHSkách, aby tak vytvořil dojem správné historické nálady. Upřít mu tedy originalitu v žádném případě nemohu, ale zase se musím přiznat, že zvyknout jsem si na tuto formu vyprávění taky nedokázal. Přeskakování jednotlivých scén a vědomý střih, jak za Bolševika, sice vypadá zajímavě, ale ve spojení s přesným historickým popisem i toho nejmenšího prdu řádové uklízečky tamního uskupení „No“, se jeví místy dost nudně.

(New York Film Festival, říjen 2012)
Pablo Larrain zabodoval nádherným filmem o chilském pravzoru naší nenásilné "sametové" revoluce, vítězné kampani chilské opozice proti generálu Pinochetovi, který chtěl svou moc uchvácenou převratem legitimizovat v referendu. Přes nesporné ekonomické úspěchy své vlády si nesl stigma 3500 obětí převratu. Což je sakra hodně třísek i při kácení takového lesa jako byl Allendův bláhový socialistický experiment, který Chile přivedl do hospodářského a sociálního kolapsu. Pinochet měl v ruce všechny trumfy, kromě už zase fungující ekonomiky také ovládal téměř všechna média a televizní zpravodajství bylo jeho nepřetržitou kampaní. Gael García Bernal je skvělý v hlavní roli reklamního filmaře, který vysvětluje svým opozičním soudruhům, že jejich pravdivé nářky nikoho nezaujmou a že je potřeba pracovat podle osvědčených zásad reklamního byznysu. Účast významných chilských osobností v jejich kampani tolik připomíná Několiv vět... Režisér Larrain na newyorské premiéře filmu vysvětloval, že špatná kvalita záběrů je záměrná - evokuje videozáznamy na VHSkových kamerách, kterým nám v osmdesátých letech movití kamarádi natáčeli svatby a rodinné události, vzpomínáte? Film je skvělou ilustrací toho, jak ve volební kampani zazáleží tolik na programu a idejích, ale na profesionálním provedení. Však volby jako souboj reklamních agentur moc dobře známe i u nás.