Hrabě (2023)

Tešil som sa na upírsky film ale toto... na tomto filme ma nezaujalo vôbec nič. Myslel som že to zachráni aspoň finále.. ale keď som to dopozeral dokonca tak som oľutoval zabitý čas. Čakanie na Godota. Ani atmosféra, ani herecké výkony. Slabučký dej o starom upírovi ktorý aj tak nakoniec nezomrel. Jeho sluha mu obšťastňoval ženu. Rodina rozvrátená. Celá táto "nádhera by sa dala vybaviť za polhoďku"..Kamera, scenár.. nič. Ak máte radi svoj čas tak sa tomuto filmu vyhnite. Ani komédia a ani horor.

Jednou za čas vyjde film, z kterého nevím, co si myslet. A jak asi tušíte, tak tohle je právě on. Pablo Larrín, režisér, o kterém slyším prvně, a je to taky první film, který od něj vidím, si připravil zvláštní upírský film, který svojí artovskou strukturou vnáší zase něco jiného do světa filmu. Artovsky pojatá upířina s mnoha úsměvnými a wft momenty, které si mě úplně na svoji stranu nezískali. Je to satira, a já často u podobných politických satir mám problém ten, že mi film přijde pouze úsměvný a celý význam jde mimo mě. Prostě nejsem dostatečně ostřílený filmový divák a znalec historie, abych tu kritiku a ten obtisk toho, co tvůrce chtěl říct, dokázal ocenit. Vím, že kvalita ve filmu je, akorát ji nedokážu vstřebat a ocenit. Ten hlavní problém, co jsem s filmem měl, byl ten, že jsem nechápal, jestli se mám smát, jestli to mám brát vážně, a tak jsem celou dobu jen tak jsem s otázníkama v očích koukal a nechápal, co to je. Nedokázal jsem v sobě rozpoznat čistě jednu emoci, která ve mně v daný moment probíhala, nebo která byla ta dominantní. Samotné dialogy jsou takové zkratkovité a často si je divák musím dosadit do kontextu, kdo je kdo, jaká je motivace atd.. Dialogy jen určí směr ale už nechají na divákovi, aby si to vše vysvětlil. A k tomu ještě po celou dobu nevíte, o co se film snaží. Samotná myšlenka o upírském Pinochetovi je celkem zajímavý a to provedení historií bylo celkem poutavé, ale jakmile se dostaneme do přítomnosti, tak začíná otazníková válka. Další z předních problému jsem měl ten, že jsem nedokázal jednotlivé postavy úplně pochopit, neviděl jsem v nich jasnou motivaci pro své činy. Jejich činy dokázali překvapit, o tom žádná, ale i tak bych chtěl mít jasné odpovědi, proč se v daný moment postava chovala takhle a takhle. Co filmu nemůžu upřít, tak je styl, který oživuje a zároveň hrdě vypráví Pinochetův příběh v podání frajerského Jaimela Vadella. Z hlediska příběhu to byl pro mne boj s otazníkama, často jsem nechápal proč jedna postava udělal tohle, proč se tak zachovala, co má za problém. A jak říkám, nedokázal jsem v sobě ucelit emoci, se kterou bych film sledoval. U filmu jsem byl myšlenkově otevřený a nevěděl jsem, jak k němu přistoupit. Ale to je mnou, protože nejsem dostatečně dobrý filmový divák. Z technické stránky poznamenám kameru, která je téměř mrtvá, v tom pozitivním smyslu. Téměř se nepohne, ať už v ,,akčních" momentech či jiných, tak kamera ten rychlý pohyb neudělá ani jednou. To filmu pomáhá a kamera ho mimo jiné dělá výjimečným a charakteristickým. Dále tu je hudba, která na sebe často rázně upozorní a vnáší do filmu trochu síly a zrychlí také tempo. Dále také chválím masky s výpravou, kde obě tyto kategorie byly skvěle zmáknuté. Z hereckých výkonů tu je každý jasně zapamatovatelný a každý v sobě má jiný element, který film osvěžuje. V hlavní roli tu máme Jaimela Vadella jako Pinocheta, z kterého lehce září charisma a respekt. Odvádí slušný výkon a asi je z hereckého ansámblu ten nejvýraznější. Další je Paule Luschingerová jako jeptiška. Opět dobře zvládnutá role nejemocionálnější postavy filmu. Dalším je Alfredo Castro, který s nadhledem zvládá roli Foydora jako Pinochetova sluhy. S hereckých výkonů nemám výrazně, co kritizovat. Všichni odvádí slušný výkon, ale nejvíce září ti zmínění tři. Abych to shrnul, tak je pro mne El Conde velmi zajímavým zážitkem, který mi jasně reflektuje, že nejsem natolik ostřílený filmový divák, abych si film užil tak, jak si to Larrín přál. Pro mne to je film plný wtf momentů, absurdních scén a nepředvídatelných činů postav. Co ale filmu neupřu, jaká pořádná artovská upířina to je. Nejsem znalec historie čili jednotlivé narážky na společnost a kritiku chilského režimu pro mne byly cizí a nedokázal jsem je ocenit. O filmu vím, že má kvality, jen je nedokážu ocenit.Známka: 5,5-6/10

Přívlastkypoetickýapolitickýmají k sobě blízko zvukově, zato obsahově hodně daleko... a filmů, jež by cosi poetického a politického dokázaly v sobě spojit, je stále méně. V chilskémHrabětise tak překvapivě událo na pozadí námětu upírského horroru! Podobně nezvyklé, kreativní přístupy k žánrovým námětům mě často baví aHraběmě od počátku upoutal skvostnou černobílou kamerou, z ní sálající atmosférou a nakonec i mnoha nečekanými prvky: poeticky laděnými scénami (např. během průletů jedné z postav krajinou), rozvíjením upírského námětu zčásti na pozadí reálných politických událostí dějin posledních tří století, prolínáním časových rovin (byť trošku matoucím) včetně linie se čtveřicí současníků na zámku a realizací interview s argentinským diktátorem, který přežil v podobě upíra, i několika dialogy s břitce vybroušenými replikami...„Noc je pro zloděje, jako jste vy. Já jsem rád zabíjel, vy jste rád kradl.“***„Mou ženu si nech. Je to můj dárek pro tebe.“Problém trochu byl, že navzdory tomu, jak mě upoutaly vizuál a hudba, jsem se do pomalého vyprávění se sice funkční, ale místy také monotónní atmosférou dostával obtížněji. Trvalo mi skoro polovinu filmu, než jsem jeho kouzlu více propadl. Výsledné provedení nápadu mi vůbec nepřipadá špatné, snad jen trochu natahované. Zatím tudíž zůstanu u silných 3 hvězdiček, z nedávných „artových upířin“ s podobně mnohavrstvým řešením mě přeci jenom více nadchli němečtíBlutsauger.[70%]

Výborná satira z prostředí upírů a posmrtného života. Filmů, které se snaží po 151 ukázat nějaký charakterní příběh je spousty, poprvé jsem však viděl velmi provedenou satiru, u které jsem smál a měl pocit, že nic není nemožné. Tenhle film měl všechno. Dobrý námět, scénář, obsazení a kamera a myslím, že takové filmy bychom měli točit v roce 2023.

Mám rád hravé i snové filmy a nesnáším Pinocheta (a Thatcherovou). Mnohokrát jsem si u filmu říkal, že tento nebo tamten nápad bych rozvinul víc, jinak, lépe, a všechno by pak bylo buď vtipnější, nebo strašidelnější. Jenže v žánru satiry platí jiná pravidla, tam není nutné být doslovný. Navíc Pablo Larrain zpracoval téma, které je pro Chilany stále živé (a tragické), vlastně i pro něj samotného. Ovšem tentokrát se na ně podíval hravě a pěkně z výšky...