Next of Kin (1984)

Nejbližší příbuzníje standardní překlad do češtiny. Já bych volilRodinní příslušníci. Egoyan tu v prvním plánu boří mýtus o tom, že si nemůžeme vybrat rodinu, do které se narodíme. Druhý plán je ovšem ještě zajímavější. Můžeme si zvolit rodinu, do které se přiženíme. Stačí si jen vybrat a vstoupit do ní jako sice ztracený ale zjevně poznaný syn. A pokud se budeme muset časem odhalit (jako je tomu zde), potom tu je ještě sestra, která se stane manželkou. Rodinné spojení je tak dokonáno a je dokonalé. Přerod syna v zetě už není tak bolestivý. I korporátní identita butyku může zůstat zachována. Jinak je film plný dalších úvah a zamyšlení, které ovšem vzhledem k síle hlavní fabule upadnou brzy v zapomění... Patrick Tierney odděluje svým hereckým umem jasnou, ale tlustou čárou Petera od Bedrose.(19.03.2023)

"Jsme to, co předstíráme, že jsme. Tak si dejme dobrý pozor na to, co chceme předstírat". Já oproti ad-k musím s povzdechem konstatovat, že Eoyganova pozdní snáze přístupná tvorba je mně přece jen bližší. Tím nechci ubírat na originalitě takových zajímavých filmů jako je Kalendář a nebo Next of kin, které se dotýkají do hloubky rodinných vztahů a jsou zajímavé i svým podáním polodokumentární formou.(23.09.2014)

Debutový Atom Egoyan s leitmotivem rodinné příslušnosti. Již zde prokazuje nesmírný konverzační talent a před divákem jen vyvstává otázka, nakolik fraškovitě (a vtipně) má celý ten transformační proces „ztraceného syna“ působit. Egoyan je totiž zábavný (často s vydatnou porcí ironie) nejen v oblasti mluveného slova, nýbrž i obrazové (zakomponování sama sebe, své národní identity…), ovšem nezapomíná ani na psychologickou stránku odcizenosti / problémů komunikace, kterou naplno rozvinul v následujícím tématicky spřízněném Family Viewing a částečně i Speaking Parts (a pokud půjdeme ještě dále, můžeme za spřízněné filmy považovat i pozdější Egoyanovy snímky dotýkající se otázek „ztrát a nálezů“ vlastních dětí). Již zde jsou první zárodky obsese natočenými záběry (a záznamem vůbec), pokřivené reality (což se týká mimo jiné i herectví a "herectví"...) apod. S povzdechem musím konstatovat, že vysoká kvalita Egoyanových raných filmů a částečně i filmů let 90. poněkud nekoresponduje s rozmělněnou a snáze přístupnou tvorbou pozdní, která nedává zdaleka tak výrazně prostor pro divákovu individuální recepci…│90%(13.07.2010)

Egoyan několikrát využil své arménské kořeny - v Kalendáři, Araratu a ve svém debutu Blízcí příbuzní. Zároveň ve svých filmech pracuje i s prostředky blízkými dokumentárnímu filmu, čímž je malinko podobný ranému Formanovi. Ten byl ovšem hodně satiricky zžíravý, Egoyan jde do hloubky, ale introvertně melancholicky.(15.03.2010)

Perfektní debut Atoma Egoyana! Hlavní hrdina Peter neví, co se životem. Příčí se mu hodnoty rodičů, proto se rozhodne předstírat cizí identitu. V rodině Arménských přistěhovalců poznává úplně jiný svět. Herci jsou sice trochu syroví, ale to příběhu příliš neubírá. Režisér už tady ukazuje svoji schopnost psychologického vhledu do duše svých hrdinů.(22.03.2006)