Kalendář (1993)

Polodokumentaristicky podaná, komorne až intímne ladená vzťahová skica, kde starobylé arménske stavby v lone nádhernej prírody vonkoncom netvoria iba kulisu príbehu, naopak, sú jeho osou a hýbateľom. ON nie je ochotný nazrieť dovnútra, kĺže po povrchu, necíti tú hĺbku. Okom kamery sebatrýznivo sleduje, ako sa mu ONA deň za dňom odcudzuje. Lebo sa už nadchla pre iný sen. V tom valiacom sa stáde ju stratil. Obklopený tajomnou krajinou, ktorej symbolom je bájny Ararat s Noemovou archou na samom vrchole. Krajinou, kde zodrali z kože svätého apoštola Bartolomeja. A krajinou, ktorá prijala kresťanstvo skôr ako Rím.

"Jak můžeš být tak pasivní? Proč po mně chceš, abych odpovídal na ty otázky, když znáš všechny odpovědi? Jak můžeš předstírat, že tě všechny mé odpovědi udivují? Kvůli tobě si připadám jako cizí člověk. Kvůli tobě mám pocit, že tě moje odpovědi zklamávají, že tě zklamávám já. Necháváš mě v tom. Musím se sám bránit. Sám tě musím přesvědčovat o tolika věcech, které už dávno musíš vědět, nebo jsi zapomněla?"Velmi zajímavý film, který ne každého chytne za srdce, ale já byla nadšená už jen z toho, že jsem si mohla Atoma vychutnat i před kamerou i když tady je mnoho scén, kde je také za ní. Je to příběh o postupném odcizení manželské dvojice a retrospektivním vzpomínání fotografa na jejich cestu do Arménie, kde měli vyfotit dvanáct chrámů do kalendáře. Mně se líbila i forma předložení příběhu, která se sice může někomu zdát trochu rozpačitá, ale o tom to přece je, to se Atomovi podařilo na jedničku, protože právě takový byl manželský vztah fotografa a jeho ženy. Zajímavá byla i modelová situace s telefonem a ženami, v kterých hledal co největší podobnost se svou bývalou ženou. Je to Egoyanův velmi zvláštní snímek a já rozhodně nelituji, že jsem ho viděla.

LFŠ '07- Formálně vytříbený filmKalendářrežiséra Atoma Egoyana je považován za jeho nejosobnější. Snímek o neporozumění, neschopnosti komunikace a postupném odcizení manželů, kteří přijíždějí do Arménie (země jejich předků), aby zde nafotili dvanáct památek pro kalendář, patří k vůbec nejzvláštnějším, které jsem mohl dosud zhlédnout.

Přiběh není špatnej, ale jeho zpracování je tak nudné, že je celkem složité ho dokoukat... V tomto případě platí zmínka o nudě ještě více než v případě Pirosmaniho... Možná je moje přísné hodnocení dáno také podmínkami, v nichž jsem film viděl. Byl to můj předposlední film na LFŠ, takže únava již byla značná a film byl promítán v neodvětrávané aule, která byl přeplněna lidmi, takže horko bylo nesnesitelné... Každopádně jsem měl pocit, že ten film je nekonečnej...

Námět filmu je velice silný, zatímco forma podání je sice originální a zvláštní, ale bohužel se domnívám, že se to negativně podepsalo na schopnosti dokoukat film, což se v mém případě nepodařilo. Žel bohu ani kamera nebyla nijak úchvatná.