Nadja (1994)

U některých filmů dostávám pocit, že jsem na ně tak nějak nevyzrálý. Ačkoliv se mi film Nadja velice líbil občas jsem měl problém se soustředěním se a projevila se u mě touha pro větší prozkoumání tohoto světa, zatímco mě bavily postavy, které jsou všechny úžasně zajímavé, od Nadji samotné k jejímu bratru Edgarovi až k mému favoritovi Strýčkovi - přemožiteli upírů. Celé je to navíc výborně natočené a i výběr hudby je výrazně dobrý. No a ve výsledku mě tenhle surrealistický narativ pobavil mnohem více než třeba takový Hunger s Davidem Bowiem, na který jsem si během toho vzpomněl.

Nadja nabízí netradiční zážitek, který bych zařadil někam mezi Hala Hartleyho a Davida Lyncha. Almeryda vnáší do snímku zajímavý vizuální styl okořeněný použitím staré čtverečkované pixel kamery, která i přes jistou otravnost působí nesmírně kreativně a skvěle vykresluje přerod či změnu, po které mnohé postavy tak touží. Baví postavy, jejich dialogy (zvlášť Elina Löwensohn je výborná) a vůbec celá atmosféra doplněna padnoucími Portishead a jistou klidnou ospalostí s notnou dávkou ironie. Martin Donovan mě navíc čím dál tím více přesvědčuje, že pro takovéhle artové low-budgetové filmy je prostě jako dělaný.

zaujímavý vysoko artový a hlboko nezávislý romantický upírsky príbeh s hororovými prvkami z produkcie davida lyncha (ktorý si tu vystrúha aj cameo) má silný (skoro až nepatričný, pretože je mainstreamový) soundtrack plný dobrých skladieb, zvláštnu ľahko surealistickú atmosféru (alebo sureálno expresionistickú, akoby sme sa nachádzali vo svete, ktorý je bratrancom sveta kabinetu doktora caligariho), veľmi netradične riešenú formálnu stránku (rozkockovaný obraz v pasážach upírčenia), pozoruhodný casting a niekoľko nesmierne vydarených režijných a režisérskych nápadov - nohužiaľ však scenár je akýsi kostrbatý a má niekoľko zásadných chýb; napriek tomu veľmi dobrý film s upírskou tematikou a pozoruhodná adaptácia/variácia/interpretácia (hlavne po genderovej stránke a tak trochu možno aj po freudovskej) draculu, hlavne keď si vezmeme, že v tom istom roku vzniklo interview a dva roky predtým coppola;

Poprvé jsem film viděl v improvizovaném art-kinu v aule přírodovědecké fakulty v Brně. Když jsem vyšel z auly, rozloučil jsem se s přáteli a cítil se velmi divně. Cestou domů jsem si musel dát vodku. Film ve mě dlouho dozníval a začal jsem ho chápat teprve, když jsem ho převyprávěl kamarádce. Tento snímek pro vás může být skvělý zážitek, ale asi vás musí potkat ve správné náladě..

Pôvabné ženské tváre, minimálne v čiernobielej realizácií (okrem titulnej hrdinky a Cassandry neradno zabudnúť na slečinku, ktorú očumuje Helsingov synovec v bare). Vo všeobecnosti je devízou tohto filmu predovšetkým jeho vizuálna stránka. Scéna s Nadjou v popredí vpravo a bežiacimi postavami v pozadí vľavo ma vskutku uchvátila. Zdôrazniť ďalej možno šok, ktorý prináša nielen nečakaný humor (dialog Helsinga a synovca nad tarantulou a spôsob natočenia "akčných" scén, či už v autoservise alebo na zámku), ale tiež nie dvakrát očakávané dejové posuny (predstavenie sa Edgara Helsingovi) alebo atribúty postáv (Cassandra a jej príbuzenský vzťah k Helsingovi). Správnu jalovosť alebo naopak filozofickú hĺbku (záleží na schopnostiach diváka) dialógov dopĺňa využitie rumunčiny (miestami prekladanej titulkami, miestami "prekladanej" postavami a miestami prekladenej postavami) a hudby. V žánrovom popise by som privítal prítomnosť pojmu "erotický film", pretože z titulnej hrdinky hneď prvý (dialóg s gentlemanom) a druhý (sexuálny akt, zakončený Nadjou-modlivkou) výstup robia vskutku plnokrvnú nositeľku erotického náboja, ktorému onedlho podliehame spoločne s Lucy. Otrasenosť nad tým, čoho sme sa dopustili (teda pardon: čo sme videli), neprehluší erotično, obklopujúce ženské postavy, ktoré už ďalej tematizované priamo nie je. Mužské postavy pravdepodobne týmto spôsobom na diváčky nepôsobia, zato sú slušným panoptikom takpovediac podivných ksichtov, nosiacich slnečné okuliare, divné neúčesy, odievajúcich svoje telá do starosvetských sák a prepravujúcich sa na bicykli. Ak už niekto vyzerá dobre (synovec), permanente sa tvári nenápadne naivne či priamo prihlúplo. Príbeh prináša pointové nóvum, inak však dej zámerne operuje s alúziami, ktoré vnucujú divákovi prirovanie k filmovým predchodcom, predovšetkým však (podľa môjho názoru) v danej dobe pomerne čerstvému Coppolovmu opusu. Vyholená Nadjina hlava dovoľuje tiež asociáciu s Nosferatu (Murnauovým?). Postmoderná koláž, ktorá nadarmo hľadá zmysel. Páčila sa mi. Asi značne. V každom prípade bola pre mňa niečím novým. A zároveň niečím, na čo som chcel do nášho dedinského kina ísť ako čerstvý 12-ročný - márne (napriek prístupnosti od 15-tich rokov mi však premiéru A. D. 1994 skazil iba jednoduchý fakt, že sme o premietanie mali záujem len traja), k čomu som sa však dostal až po 17-tich rokoch rozochveného (ok, trochu preháňam) čakania.