C'est arrivé près de chez vous (1992)

Už úvodné zaškrtenie ženy v idúcom vlaku pripomína paródiu na sériového vraha. Ďalej ju potvrdzuje mockumentary štýl točenia filmu – a to spovedanie vraha počas jeho každodennej rutiny dokumentaristami. Hlavný hrdina Benoit, sériový vrah, je obľúbený v rodine. Má starých rodičov aj mamu, všetci mu robia v rodinnom obchode s potravinami. Starí rodičia sa medzi sebou dobiedzajú. Forma občasného rýchleho strihu vrážd mi nepasuje. Herec v hlavnej úlohe si to ako vidno, užíva a pozdvihuje túto komédiu. Najsatirickejšou smrťou môže byť zabitie starej pani vyľakaním. Benoit verí v zdieľanie, preto sa s úsmevom delí o starenkine peniaze shované pod obrusom s filmármi. Kritizuje architektúru, vyieva si nešťastné srdce zo žien, pozýva na mušle a zgrcia sa z nich, hrá na klavíri. Počas pátrania po svojej postrelenej obeti v opustenej továrni nezabúda na poučovanie o rozmnožovaní holubov, ktorých zbadal na streche. Keď zvukár nie je blízko, nepočujeme, čo Benoit hovorí. Po znásilnení ženy a zabití páru hrá radostná melódia. V nemocnici po narazenej hlave z boxu sa pýta dôchodcu vedľa, či spravil kaká. Ten potom svojím správaním a rečami o hovne uráža sestričku. Za mňa dokonalá satira, občas znepokojivá svojím násilím, ktorá vtipmi spomalí až v závere, kedy väzba či väzenie, útek a smrť vyzerajú len rutinne ako z iného filmu, nie vtipne, ako tomu bolo väčšinu stopáže.

Nápad jistě zajímavý, v mnoha ohledech nepříjemné, ale neuzaujal mě ten polohumorný styl a černobílá kamera. O hlavní postavě, která je inteligentní psychopatický žoviální dement, ani nemluvě. Prostě bránilo mi to si ten snímek vychutnat. Nicméně asi je to přístup relevantní, ale mně ta směsice žánrů nesedla. 50%

Tak to byl nářez. 90. léta vstoupila do kinematografie velkolepě a byť Hollywood jel těžké bomby, tak Francie nezůstala rozhodně pozadu. Film je natočený dokumentárním způsobem a celý ten nápad je prostě geniálně. Ta přemíra brutálnosti byla neuvěřitelná, nároveň jsem se nasmál jako dlouho ne. Bylo to prostě skvělé. Film jsem zhlédl potom, co ho Tarantino zařadil do těch filmů nastupujících nové éry, když začínal on. Prostě paráda.

No vida, další krásný příklad toho, že Záhada Blair Witch skutečně nebyla prvním found footage na světě... A popravdě mám tyhle "před-blairwitchovské" found footage celkem rád, jelikož se skutečně snažily být inovativní a zároveň se i pořádně snažily o maximální dojem realističnosti. To se tomuhle filmu daří dost dobře a fakt klobouk dolů, že to působí tak povedeně. Sedlo mi i to černohumorné ladění, které mě nejednou dokázalo pobavit. Problém s tímhle filmem mám ale v tom, čeho jsem se obával už z prvních pár minut - celou dobu je to jen o jednom a tom samém. Pořád a pořád dokola. A to mě dokázalo bavit někam do půlky, ale pak už mě to celé začínalo stále víc a víc nudit a scén, které mě pak dokázaly zaujmout, bylo celkem málo - nejvíc asi ta na vánočním večírku, která mi strašně připomněla jiný hororMamka & taťka. Jinak by mě taky strašně zajímalo, proč se ti filmaři nad tím, co točí, moc nepozastavují a hlavně by mě zajímalo, proč onoho sériového vraha ještě nikdo nezatkl, když vraždí takovým způsobem, že po něm musí vždycky zůstat hromada stop... Celkově to rozhodně nebylo špatné, za zhlédnutí to určitě stojí, originální to je celkem taky, intenzivní to je taktéž a je to určitě mnohem, mnohem lepší, než ta Trierova námětem lehce podobnáblbost, ale i přes to všechno nemůžu říct, že bych z toho byl kdovíjak odvařený... Lepší 3*

Benoît Poelvoorde! Tak tohle jméno si musím důkladně zapamatovat, ačkoliv na první dobrou jsem ho málem nedokázal ani přečíst... aneb po čase pro mě zase jeden pro mě doposud skrytý, velký herecký objev, tentokrát z Belgie! Tolik šťávy a energie, tolik ironie, bodrých úšklebků, odzbrojujícího nadhledu a spontánního komického projevu, kolik v průběhu ztvárnění postavy takřka neustále mluvící i divákovi směrem do kamery předvedl, se jen tak rozhodně nevidí každý den! Inu, tady asi budete mít do 10ti minut jasno a buď si vás Benoît velmi brzy získá, podmaní a vy do jeho osobitého světa v stylově autorském podání rázem vstoupíte a budete se bavit navzdory tomu, kolikrát (svým způsobem celý film) má tendenci mírně zajít i za hranici vkusu, v opačném případě to zřejmě brzy vzdáte. Ale já se nechal pohltit, brzy se naladil na svéráznou černohumornou notu v procházce vedené náhodně vraždícím sociopatem a k mému menšímu šoku uprostřed filmu jsem zjistil, že jde asi o první film, u kterého jsem se dokázal během brutálního násilí, pokud ne vyloženě smát, tak většinou usmívat minimálně ano (což se mi ani u zde tolik opěvovaného Tarantina nepovedlo)... občas takovéFunny Games, ve kterých to „funny“ není jen součástí názvu, ale i celého filmu. Podivně zvrácený zážitek, jaký bych asi za běžných okolností nechtěl zažít a morálně odsoudil, ale vzhledem k celkovému účinku ho nejde zavrhnout. Film jako osobité médium v rukou tvůrců tady jasně ukazuje jednu ze svých možností: neotřelou, klidně i hravou autorskou formou nabídnout a připomenout něco, co by v reálném životě asi většina z nás zažít nebo provádět nechtěla, možná i na chvíli sympatizovat s někým, komu bych se v reálu vyhýbali velkým obloukem. Je to pořád jenom film a to je na tom to kouzelné... dokud to bereme jako film. Asi už mám dostatečný nácvik z von Triera, ale snesl jsem i kritizovanou rozklepanou ruční kameru... a proč je tohle dílko řazeno i mezihorrory? Mně to osobně došlo až v závěrečné sekvenci, že jsem vlastně celý čas sledoval originální pojetí jednoho specifického horrorového subžánru (viz. uvedený tag) a musím říct, že ten o pár let mladší, údajně přelomovýpaskvilteď v mých očích klesl ještě hlouběji (pokud to ještě šlo).[80%]