Muriel neboli v čase návratu (1963)

ResnaisaaVierneho, som prvýkrát zaregistrovala vo filmeHirošima, moja láska. Na Muriel som sa tešila, no trochu ma sklamala. Prítomnosť a minulosť viacerých ľudí sa tu prelínala a nebolo celkom jasné, čo je pravda a čo len výplod fantázie, alebo klamstvo. Trochu mi to pripomenulo o niekoľko rokov neskôr natočený filmMuž, ktorý luže. Vojna v Alžírsku v minulosti, nedávno v Afganistane, alebo súčasnosť na blízkom východe, vojnové zločiny sú stále rovnaké a výčitky svedomia tiež, podobne ako vKomu patrí môj život. Tu mi však chýbala väčšia citová zaangažovanosť, atmosféra filmu už na štvrtú hviezdu nestačila

"ODDĚLENĚ SE BUDEME MÍT RADŠI." Když jsem si přečetl obsah filmu, skutečně to vypadalo poutavě, skoro jako thriller v hitchcockovském střihu, nicméně realita se nakonec ukázala býti krapet odlišnou. Jak také jinak, Alain Resnais si notuje s novou francouzskou vlnou a pokud by chtěl, aby jeho filmy připomínaly Hitchcocka, potom jedině natolik, aby se vůči němu pěkně po svém vymezil... Nevím, nerad bych to šmahem odsoudil, materiál nepůsobí zle, ale dějová linka je v něm zachycena chaoticky (několikrát se ve film objeví podivně sestříhané plochy) a divák si tak logicky říká,co že jen tím chtěl básník říct?A chtěl vůbec něco říct?50%

Opäť platí, že aj tento Resnaisov film nestačí na jeho plné docenenie vidieť iba raz. No a tým pádom, že som ho iba raz aj videl, som ho ani zatiaľ plne nedocenil. Nebol by to tento režisér, ak by sme aj pri klasickom milostnom príbehu, respektíve viacerých milostných príbehoch v jednom filme, neriešili otázky pamäte. Spomienky blednú, ale na druhú stranu majú v sebe zakódovanú nostalgiu. Scenár sa zaoberá aj vojnou, či už druhou svetovou alebo tou aktuálnou v Alžírsku. Pôjde o to, nakoľko vás budú zaujímať postavy a ich vzťahy, mňa nie príliš sympatickí muži nezaujali, naopak ženy pôsobia tajomnejšie a sympatickejšie. Určite zaujme takmer až experimentálny strih, vďaka nemu sa ale stáva z deja smerom k záveru mierny guláš.

ÚÚÚÚÚÚÚÚ. Tak to bylo opravdu hodně úúnavné. Delphine Seyrig je nádherná. Stejně tak všechny starožitnosti, kavárny, výlohy, výhled na přístav a moře. Ten narativ je ale úplně o ničem. Vím, u avantgardního moderního filmu z progresivního prostředí FNV je důležitá dekonstrukce narativu, ale tenhle film je zkrátka úplně plochý.Hirošima, má láskamě unavila podobným způsobem. Hezké obrazy a experimentální střih opakující se neustále dokola jako kulisa kolosálních návratů do minulosti. Kým jsme to tenkrát byly? Proč jsme se opustili? Je to už tak dávno. Je to vůbec pravda? Nemá cenu na to vzpomínat. Ale minulost je možná to jediné co máme. Milovali jsme se. Nevíme. Nepamatujeme si. Zhruba v této podobě se to vleče dvě hodiny. Další střih. Další hudba, další starožitnosti. Vlastně bych si to užil daleko víc, kdybych se na to díval jako na film o kabátech, pláštích do deště, porcelánovém nádobí, nábytku, o skleničkách, bez jakékoli ambice psychologizování postav nebo děje. Možná příště.

Resnais tímto snímkem potvrdil nepostradatelný vliv Alfreda Hitchcocka na francouzskou novou vlnu, neboť postupné tragické odhalování tajemství (přinejmenším) neupřímných postav bylo charakteristickým prvkem Hitchcockova rukopisu, avšak rozhodně nejde o žádnou kopii, protože film je plně obsahově i formálně zasazen do soudobé Francie. Navíc se jedná o jeden z prvních snímků otevřeně reflektujících francouzské válečné zločiny v Alžírsku a různé postoje Francouzů k nim. Herecké výkony jsou všechny strhující, zejména Delphine Seyrig tu předvedla pro sebe nepříliš typickou citlivou polohu (ostře kontrastující s jejími podstatně živelnějšími a uvolněnějšími postavami v Ukradených polibcích či Nenápadném půvabu buržoazie) a dokázala se geniálně vcítit do zhruba o deset let starší ženy. Atmosféře díla vedle Vierného tradičně skvělé kamery (viz Kráska dne) velmi prospěla i naléhavá hudba německého avantgardisty Henzeho.