Loni v Marienbadu (1961)

V klasické hudbě existuje hudební forma, které se říká variace, a spočívá v tom, že se vezme určitý jednoduchý motiv (melodie), a ten se poté opakuje v mnoha variacích. Nejznámější variací jsou asiGoldbergovy variace. A tento film je též v podstatě jedna dlouhá, hypnotická variace na jedno jediné téma. To téma by se dalo shrnout jako: „Muž se snaží přesvědčit ženu (a možná i sám sebe), že se minulý rok v Marienbadu (nebo v jiném zámku) už potkali, milovali se a ona mu slíbila, že za rok opustí manžela a odejde s ním.“ Celý film je postavený na opakovaném vracení se k této jedné situaci, k tomu jednomu rozhovoru, jednomu dotyku, jednomu „možná“. Jenom se to pokaždé odehrává v trochu jiném světle, v jiné místnosti, s jiným časovým odstupem, s jinými detaily nebo úplně bez nich. Postavy se pohybují v labyrintickém zámku a zahradě, které samy jsou metaforou toho nekonečného opakování a variování. Protože se motiv opakuje tolikrát, přestáváme věřit, že někdy existovala nějaká „pravdivá“ verze událostí. Ten labyrintický hotel má nejspíš symbolizovat lidskou mysl. Takže pokud člověk má tento klíč k filmu, tak je ten film vlastně docela jednoduchá kruhová variace na téma „Stalo se to, nebo se to nestalo? A když se to stalo, kdy přesně a jak to skončilo?“. Scénář k filmu napsal Robbe-Grillet a poté co jsem viděl již jeho 2 filmy bych řekl, že ta interpretace je správná. Jeho hlavní styl práce, i v jeho pozdějších filmech, je přesně technika neustálého opakovaní a variací jednoho prostého tématu. Film patří do uměleckého směru zvaného formalismus, ve kterém nejde o obsah, ale o formu, tj není až tak důležité co se říká, ale jak se to říká. Je otázka, jestli to ale stačí (dle mého spíš ne). Film může být po formální stránce zajímavý, ale může postrádat hloubku (což mám trochu pocit je tento případ). Na druhou stranu film může být komplikovaný a být hluboký (díla Lynche)

Asi polovicu filmu som bol pomerne zaujatý formou, trochu aj hlavnou dvojicou, no potom sa začínal dostavovať pocit, že už to ničím neprekvapí. Niežeby sa v prvej polovici vyriešili všetky vyvstávajúce otázky. Odpovede na nich (podľa mňa) ani nie sú pointou. Jednoducho boli všetky filmárske stratégie v prvej polovici vyčerpané, pričompostavy a ich vzťahy nie sú také zaujímavé, aby utiahli ďalších 45 minút, keďže tu, pochopiteľne, ani nejde o budovanie klasickej drámy. Nepopierateľne sa ale jedná o unikátny film.

| Cineriz |Miestami to pripomína, ako keby som sa díval na najlepší film, aký bol kedy natočený. Tak ten film na mňa pôsobil. Po zvyšok stopáže je to už iba pocitovka postavená na dialógoch a na presviedčaní druhej osoby o veciach, ktoré sa stali, alebo nestali. Bavilo ma to riedko, ale sem tam sa objavil záber, ktorý mi vybil dych svojím prepracovaním a kreativitou. Inak som si ale hru Nim po dopozeraní googlil a bol som podobne zmätený ako postava vo filme. ViacTU.| Hodnotenie: 7/10 |

Přemýšlel jsem, jestli některý český režisér natočil něco podobného. MožnáSpalovač mrtvolmá některé aspekty podobné, zvlášť ten protagonistův vypravěčský hlas, ale nejde tak do důsledků. Resnais natočil novelu, filmovými prostředky píše knihu, místo pera používá kameru, statický obraz, rozpohybovaný obraz a mluvené slovo. Nikdy jsem zatím neviděl nic podobného a proto asi hodnotím nejvyšším možným. Po jeho dokumentárních filmech, které se mi moc líbili, je to je můj první kontakt s jeho hranou tvorbou. Zvolil jsem velmi dobře, nic jsem si dopředu nezjišťoval a rovnou jsem vešel do tohoto barokního hotelu a jeho zahrady a udělal jsem dobře. Co to je? Jak to pracuje s obrazem, mluveným slovem, dialogy, z příběhem, realitou, nebo s časovou posloupností? Byl jsem zmaten, ale zároveň zaháčkován a získán. Pokud si vás to nezíská do patnácti minut, tak to asi vzdejte, není to běžná tvorba, ale velmi originální práce s filmovým médiem, realitou a časem, vzpomínkami, myšlenkami. Kam se hrabe Christopher Nolan se svými vypravěčskými hrátkami s časem. Alain Resnais spolu s autorem scénáře a souběžně s filmem vznikající knihy Alain Robbe-Grilletem stvořili dílo, které dává divákovi možnost vlastní interpretace. Každý divák, by vám mohl vyprávět svou vlastní verzi o co tam šlo. Dovolím si v následujícím textu předložit vlastní významy (jejich střípky) napadající mě při sledování: Jak filmovým jazykem natočit nepochopení mezi mužem a ženou v jejich vztahu, jiné pohledy na věci a události, tu zvláštní nepřekročitelnou propast neporozumění? Vezmeme filmové médium a pracujeme s ním jako bychom hnětli hlínu při tvorbě sochy, nebo malovali obraz. Protagonista neustále mluví, slyšíme proud jeho myšlenek i dialogy. Snaží si vzpomenout na trapnou událost z minulého roku. Nebo krásnou? Děsivou? Vzpomínky jsou promíchané, upravené, ale fotografie je přeci důkaz, že se to stalo. Jak jsou důležité malé detaily v životě. Tvořivě uchopený záznam reality, který rozvíjí vaši inteligenci, tak rozdílný od ploché hollywoodské snahy o realitu občas ozvláštněné třpytivými uměleckými ozdobami.

Mysteriózna dráma zaradená medzi1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Je to síce originálne dielo s pôsobivou obrazovou stránkou a so zvláštnou tajuplnou atmosférou, lenže to všetko je pre mňa na dobrý film zúfalo málo. Príbeh-nepríbeh ženy, ktorá má zrejme psychickú poruchu (silnú depresiu?) a zotavuje sa v kúpeľoch, je z môjho pohľadu stvárnený dosť nezáživne, s motívmi, ktoré sa otravne opakujú do aleluja (to na filmoch nemám rád). Hádam jediné, čo ma pri sledovaní trochu zabavilo, bola snaha o odhaľovanie skrytej symboliky. K nejakej interpretácii som aj dospel, ale vôbec si netrúfam tvrdiť, že som film pochopil (je zrejme schválne postavený tak, aby možných vysvetlení bolo viac)."Along these stone paths and amidst these statues, where you were already losing your way forever in the still night, alone with me."