Moje nejmilejší žena (1940)

My Favorite Wifeje rutinní screwball své doby. Ženy jsou zde natolik emancipované, že po válce musela přijít vlna pasivních hrdinek. Protože jak jinak by se mužské ego dokázalo vypořádat s  univerzálně legračním Cary Grantem, kterého úkoluje matka a jeho dvě manželky a on jen roztomile neví? Několik prvních let si i muži mysleli, že je to vtipné, ale pak jim došla trpělivost... Pikantní na tom celém je, že na počátku celého příběhu byla báseňEnoch ArdenAlfreda Lorda Tennysona z roku 1864 (proto jsou hlavní postavy Ardenovi). Pro RKO to byl nakonec 2. nejúspěšnější film roku. Diváci totiž čekali na nové párování Dunne a Granta už odThe Awful Truth. A příběhu jako takového se nemohli dočkat, proto až do roku 1950 vycházeli stále nové a nové rozhlasové adaptace (s Olivierem a Russell, s Meredithem a Carroll... a nakonec znovu s Grantem a Dunne).

Cary Grant a Irene Dunne jako manželé, kteří se potkávají po mnoha letech právě ve chvíli, kdy je manželka prohlášena za mrtvou a manžel se může znovu oženit. Budoucí druhá žena je překvapena náhlou bláznivostí svého ženicha, zatímco on se snaží nějak elegantně vybruslit a znovuobjevená žena tak nějak doufá, že vše bude jako při starém. A kromě toho všeho je tu ještě mužný Randolph Scott jako druhý nalezený trosečník z opuštěného ostrova. Určitě je potřeba mít na tento film správnou náladu, ale pokud člověka chytne už od začátku, je to skvělá zábava. A navíc Grant a Dunne byli spolu vždycky výborní.

Z trojice filmů Něco musí prasknout (1962), Později, miláčku! (1963) a tohoto filmu, které jsou všechny natočeny podle stejného příběhu, "Moje nejmilejší žena" působí rozhodně nejsilnějším dojmem. Největší zásluha připadá samozřejmě Carymu Grantovi. I když ani James Garner v "Později, miláčku!" není špatný. Zato Dean Martin v "Něco musí prasknout" je katastrofa. Bez rozdílu žánrů za 5.

Jedna z nejlepších Caryho komedií, s Irene se krásně doplňovali, a někdy jim stačil jen pohled a nemuseli nic říkat. Vtipně napsaný scénář , a pro toho, kdo zná pozadí Caryho života, byla nesmírně zajímavá role Randolpha Scotta. Žárlil vlastně na něj nebo na svoji ženu? A ty scény s ženskými šaty...Překvapil mě výkon malého chlapce, který svými pohyby Caryho doslova kopíroval. Miluju Caryho a tak jsem nechápala, proč to vlastně Irene na konci tak protahuje, no asi scénář...A kdybych neviděla The awfull truth, tak dám s radostí 5 hvězd. Jenže jsem viděla a tady jsou přinejmenším dvě scény, které se víceméně opakují. První když se Irene vydává za dávnou kamarádku a sehraje estrádu, která byla vtipná poprvé, ale tady už ne, a druhá scéna je ta s opakovaným příchodem Caryho ke své ženě do ložnice v závěru filmu. Aspoň že konečná scéna byla jiná a taky vtipná.

THE MOMENT I SAW YOU I KNEW.. I BET YOU SAY THAT TO ALL YOUR WIVES! Film byl naprosto perfektní, až na dvě věci. Nevím, jestli je to dnešní společností, věcmi které se kolem mě dějí a nebo jsem prostě jen dospěl, ale strašně mi vadila ta mrtvá liška, kterou Ellen donesla do hotelu jako ozdobu své róby. Jím maso a mám koženej pásek, dělá to ze mě pokrytce? Asi ano. Druhá věc co mi vadila, byla scéna jako vystřižená z filmu " The Awful Truth", kde Ellen dělá před Biancou divadýlko a je to strašně trapné. Tolik k negativům. Pojďme na klady. Když pomineme ústřední dvojci, tak nám okamžitě vyskočí jméno Randolph Scott, který pokud se nemýlím v té době bydlel s Carym. Moc potěšila jeho přítomnost. Komediální prvky byly rozkošné. Scéna na půdě se svící a hračkami, scény v hotelu (hlavně ta v telefonní budce) a scéna ve srubu, kde se Nick vymlouvá na co všechno, i na telefon, který zazvonil asi pikosekundu po tom, co řekl, že telefonní dráty spadly. Příjemně strávená hodinka a půl s mistrem komedie 30 a 40 let.