Modrý pták (2004)

Pochmúrne vyzerajúci filmík o dievčati, ktoré napriek tomu, že sa skvele učí a v škole je aktívna, že má koníčky v podobe skokov do vody a hrá v divadelnom muzikáli a ešte sa s láskou stará o svojho nevlastného adoptovaného a postihnutého brata a pomáha takto rodičom, je v škole šikanovaná. Pri detskej šikane sú dve možné riešenia - buď sa jej postavím čelom alebo to poviem kompetentným dospelým. 12-ročná Merel, ktorá je oproti svojim spolužiakom menej fyzicky vyspelá, však používa tretiu možnosť, tu najhoršiu - šikanu dusí v sebe a čaká, že nejako prejde. Film je pochmúrny a pôsobí civilne. To a výborná malá predstaviteľka sú jeho hlavné devízy. Len škoda, že žiadna so načrtnutých liniek, či už šikana, malý brat alebo dospelý afrokamarát vo vlaku nie sú dotiahnuté do konca. Hlavne prerod malej školáčky mal niekam smerovať, kam? - sme sa už ale nedozvedeli.

Merel se skvěle učí, ráda čte, s radostí se stará o postiženého mladšího bratříčka, jezdí na skejtu, věnuje se skokům do vody, zpívá ve sboru a vyniká i v tělocviku... i vzhledem k takto širokému záběru by měla být spíš třídní hvězdou, ne terčem posměchu a šikany. Možná je to proto, že vypadá o několik tříd mladší než spolužáci, těžko říct, děti jsou nevyzpytatelné. Film se skládá z kratších scén, v nichž Merel převážně buď tráví čas se svým milovaným bratrem Casperem (který mimochodem rovněž předvádí vynikající výkon, a navíc udivuje soběstačností), nebo je ve škole / jede do ní. Tyto scény se trochu schematicky opakují, ale záběr je téměř pořád na 13letou hlavní hrdinku – musela to uhrát de facto sama, všechna čest. Moc hezky natočeno. I v tom největším zoufalství se děje něco pěkného. A povedená je i pasáž, kdy jí černoch z vlaku zpívá "Blackbird" od Beatles.Merel (k bratříčkovi): "Rozumíš tomu? Já taky ne. Ale ty věty jsou tak krásný..."

Velmi působivě natočený snímek o bohužel stále aktuálním tématu šikany. Hlavní představitelka nemusí otevřít ústa abychom věděli, co se jí zrovna honí hlavou - to je naprosto skvělé. Drobným zklamáním je ovšem závěrečné klišé, poselství (SPOILER!) - pokud se autor domnívá, že se šikana vyřeší nahlášením činů vedení školy, je to sice milé, ale naivní. Na druhou stranu, ne každý příběh musí být veden do extrému. Zakončení sice naivní, ale elegantní. Nic mu nechybí.

Otvára množstvo otázok. V živote sa človek viackrát dostane do situácie, kde sa stretne so šikanou. Ako sa k nej postaviť ako dieťa, ako ako rodič? Chcel by som mať so svojimi deťmi taký vzťah, aby sa o tom nebáli rozprávať. Aby sa vnútorne netrápili ako hlavná hrdinka. Bez komunikácie to nejde a presne to odzrkadľuje film. Áno, je možné sa z toho dostať aj vlastnými silami, ale nejaká jazva potom ostáva aj po vyliečení.

Šikana medzi deťmi nie je práve to, čím by sa jedna alebo druhá strana pochválila. Normálne by som si pomyslel, že sa do takej formy ani nemôže vyvinúť, ale tým, že vo filme nonstop kráčame, bežíme, plávame a skejtujeme s hlavnou hrdinkou, tak som si osvojil aj jej myslenie a mlčanie. A hľadanie východiska celkom inde, ako by bolo logické. Neviem, či to je celkom pedagogické nájsť riešenie v poriadnej bitke, ale keď to funguje... Život sa s nikým nemazná, a hlavné je postaviť sa na vlastné nohy, ako krásne symbolicky ukázal záver.