Milenci v roce jedna (1973)

Kdybych se měl zamyslet nad všemi filmy o lásce co človek za ty léta viděl, tak si asi nevybavím hezčí a lidštější příbeh než je tenhle. Takový obyčejný příbeh o lidech, kteří vlastně nemají nic, zvlášt Helena, která zažila utrpení války a koncentračního tábora. Člověk minutu po minutě kouká na tenhle film a nějak nevěří, že lidem dřív stačilo tak málo, stačilo jim žít a vlastně to bylo všechno. Já když jsem to viděl poprvé tak jsem chodil na VŠ "Proč já na tu školu vlastně chodím" a chtěl jsem s tím seknout, a později si člověk tak hezky uvědomuje o čem život je a může být. Svkělý Preiss a Vančurová, to nená herectví, to je skutečný život v příběhu války, utrpení a lásky. Moc hezký film, který by si měla pustit většina dnešních lidí, aby viděli co mají mít na životě rádi.

Dokonale krasny pribeh lasky setkani dvou svetu, jednoho poznamenaneho smrti a valkou a takoveho vecneho smutku, ktery se neustale vrha od Oliny na Helenu...Takove, ze neco hnusneho osklivého co bylo...proste bude i dale...A pak...šestakový optimismus studenta a milovnika filmu a vseho kolem, ktery uci Helenu opet poznavat zivot, barvy ....prahu a krasu sveta. Myslim, ze je to jeden z nejhezcich pribehu o lasce...nasi kinematografie, posazeny do povalecne prahy ....poznamenany moravkovou prahou strachu. Velkou roli zde hraje minulost, koncentraku smrti a udavacskych oci v rodnem meste...ktere Helenu provazeji s jejim kabatem i teplych kvetnovych dnech kdy se cely svet raduje a vsehni se meni k lepsimu. Uzasny vykon pana Preisse a pani Vancurove, kteri zde opravdu sehrali mileneckou dvojici v roce jedna.

Silný námět a slibné vyobrazení nelehkých situací poválečné doby v mých očích trochu sráží přehrávání Viktora Preisse a jeho mnohdy neomalené řeči a chování spolu se znatelně nucenými výbuchy smíchu jeho vyvolené, kterou ale jinak Marta Vančurová zahrála znamenitě. Poněkud zvláštní je vyobrazení jejich fyzického sbližování, k němuž z pochopitelných důvodů dlouho nedochází a několikeré odmítnutí je následováno rovnou Heleniným odmítnutím přípitku. Přesto se ale podařilo velmi slušně zachytit dost momentů hledání důvěry, opatrnosti, váhání, obav a překonání strachu, které by se v jiných romantických dramatech hledaly jen těžko. Skoro 4*. …„Paříž, Nový York, Praha … Sotva vidim na oči.“

Tak trochu poetický film s tvrdým realistickým podtextem. Ústřední dvojici to spolu moc sluší a kameraman se soustřeďuje zejména na Martu Vančurovou, která má svoje kouzlo. Na sedmdesátá léta opravdu příjemné pokoukání. Navíc navzdory době vzniku i době, ve které se příběh odehrává, se jedná o nadčasový film, který platí pořád.

Rovnou říkám, že nemám rád romantické filmy, přestože mám rád pohádky a romantické jsou vlastně pohádky pro dospělé. Navíc Češi neumí točit romantiku. Neuměli to za totáče a neumí to ani dnes. Pokud ale nebudu brát tento film jako romantiku, kterou se v určitých momentech snímek snaží být, jedná se o komorní drama dvou lidí, které osud náhle svedl dohromady a oni spolu být chtějí, ovšem lidé okolo jim hází klacky pod nohy. Vlastně jeden člověk hlavně. Marta Vančurová předvedla skvělý výkon. Vlastně jen kvůli ní má smysl snímek sledovat. On je totiž jinak částečně dost naivní, částečně agitační - například za Masaryka se špatně žilo, za nás se bude žít líp, ale podstatnou měrou je to také snímek, který poukazuje na něco, na co běžně filmy o válce po válce nepoukazovaly. Ne každý se umí vyrovnat s hrůzami, které v koncentrácích zažil a viděl. Mohou z toho být celoživotní traumata. A Helena má navíc ještě o jedno trauma navíc. Kvalitní film určitými pasážemi.