Maniak (1980)

William Lustig v roce 1980, hned po své kariéře v amatérském pornu, vrazil do hororových tepen nekompromisní břitvu jménem Maniac. Zapomeňte na běžné vyvražďovačky té doby, kde partu náctiletých idiotů nahání maskovaný vrah. Tenhle nízkorozpočtový splatter slasher vás od první minuty zavře do jedné místnosti s hnusným, upoceným monstrem a donutí vás poslouchat jeho neustálé, odporné funění a kňourání. Sledujeme tu čistokrevný psychologický rozpad osobnosti, kterou totálně zdevastovalo týrání v dětství ze strany vlastní matky. Impotence, rozdvojená osobnost a chorobná potřeba ventilovat své mindráky skalpováním náhodných ženských obětí – to je koktejl, ze kterého vám bude úzko.
Hnacím motorem celého tohohle krví promazaného stroje je Joe Spinell v hlavní roli. Vypadá jako přerostlá verze pornoherce Rona Jeremyho, co žije v bytě plném figurín, ale hraje toho vyšinutého magora naprosto geniálně a ukázkově. Snímek mistrovsky buduje špinavou, tíživou a nesmírně syrovou atmosféru tehdejšího New Yorku. Naprostým vrcholem je scéna honičky v metru, která končí na dámských záchodcích – u téhle pasáže napětím doslova zapomenete dýchat. A pak je tu samozřejmě labužnické gore od trikového poloboha Toma Saviniho, který si tu střihnul i roličku a nechal si v legendární, efektní scéně po skoku na auto brokovnicí ustřelit hlavu přímo na kameru. Ta scéna, kdy krev stříká na sklo a obličej ženské, je filmařský klenot.
I když film logicky stojí spíš na jednotlivých exploatačních scénách než na nějakém hlubokém, sofistikovaném ději (ta doba prostě hluboké psychologii moc nepřála), kontrast mezi tím, jak decentně se vrah dokáže chovat ve společnosti fotografky, a jak moc mu jebe v soukromí, funguje skvěle. Závěr, kdy se jeho psychika totálně sesype a oživlé figuríny si pro něj dojdou, je solidní šílenost. Pro milovníky špinavého žánrového braku, který se nebojí jít až na dřeň ve stylu filmu Henry: Portrét masového vraha, je tohle naprostá povinnost. A ten plakát? Ten je prostě špičkovej.

Remake z 2012mi prišiel o niečo lepší, ale i originál je fajn. Maniak je psychologický horor o sériovom vrahovi s tvárou mladéhoJohna Carpentera, ktorý sleduje na rozdiel od iných hororov dianie očami vraha a pôsobí preto podobne ako napr.Henryako psychologická štúdia vraha. Film je lacný, no využíva svoj nedostatok k dobru a ťaží z minima maximum: zobrazuje New York bez filtru a naozaj taký aký v danej dobe bol, nebojí sa extrémneho násilia a gore ani erotiky (režisér predtým točil len porno a väčšina obetí sú pornoherečky), pri krátkej dĺžke nemá hluché miesta a obsahuje viacero pamätných momentov (výbuch hlavyToma Savinihoktorý svojimi maskami znova prispel ku kvalitám filmu, záverečná dekapitácia či kvalitná scéna v metre s ukončením na toaletách). Dejovo nejde o ničím prekvapivý (prečo vrah vraždí? stokrát hádajte...) a pomerne jednoduchý film, no aj keď je to béčko, tak za mňa dobre mieša psychológiu (monológy hl. zabijaka a jeho psychika ktorá sa rúca viac a viac) s jednoduchým exploitation krvavým hororom a bavil ma. 80s at its best. 75%

Joe Spinell je správně odporný magor, ale já tady ty masivně se potící pořízky povídající si s figurínami a brečící za svou matkou nějak nemusím. Má to pár napínavých momentů, gore od Saviniho, kulisy čerstvě osmdesátkového New Yorku a v druhé polovině kočku Caroline Munro, ale jako celek mě to nudí.

„V restauraci konverzuje, nenuceně, mile, běsy v hlavě umně skryje, než přijde TA chvíle...“ Joe Spinell jako Frank Zito byl tak přesvědčivě lidský i zrůdně nelidský, že se dostal do mého žebříčku TOP vražedných monster, kam patří i famózní Malcolm McDowell, coby laskavý a zádumčivý vrah malých dětí ve filmuEvilenko, nebo úžasný Maxmilián Kocek, i tu nejmenší špetku empatie postrádající spartakiádní vrahStraka. V Maniakovi mě znepokojil hluboký ponor do Frankovy hlavy. To téměř neslyšné Frankovo vzdychání, když ho berou ďasi a on je zpocený vražedným chtíčem. Bolestné naříkání a až dětské kňourání, dohadování sám se sebou, jak se v něm perou démoni, chorobná láska k matce i vzpomínky na to, jak ho týrala. Někde v koutku vědomí ví, co je za zrůdu a jak krvavé hrůzy dělá znovu a znovu. Chtěl by toho nechat, ale stejně si nemůže pomoci. A pak má rande s fotografkou, je klidný, chová úplně normálně, nenuceně, vtipně konverzuje a vypadá jako pohodový příjemný chlapík. Vlastně nejmrazivější scéna, protože v tu chvíli mi byl až sympatický a málem jsem mu držel i palce, uf. Aby mu to rande vyšlo a on si konečně zapíchal. Jakože normálně, nenožem, Franku! A třeba tak započal cestu k uzdravení své duše a zaklepal u nějakého psychiatra, specializovaného na nešťastné a citově rozpolcené sériové vrahy. Pět litrů krve ze mě na koberec vyteklo.

Dobová obvinění, že jde o novou podobu pornografie ukájející diváky násilím na ženách, byla zřejmě založená na tom, že dějová linie je v tomto filmu skutečně řídká na to, aby spojila jednotlivé lovy na nebohé ženské postavy do nějakého smysluplného řetězce. Že je pár sekvencí (rande Toma Saviniho nebo WC v metru) natočené tím správným úzkostným způsobem nebo že brutalita z rukou krále efektů Saviniho je správně nepříjemná, pocit neuspokojení bohužel nezahnala.