Léčba šokem (1973)

Ve Francii v 70. letech nezvniklo sice málo horrorů, ale mimo pár výjimek jako tenhle s Annie Girardot neboĎábelská trojices Romy Schneider nejde zrovna o hvězdně obsazené záležitosti, takže v rámci své produkce mohla (pro vybrané diváky snad i dnes) fungovatLéčba šokemjako hodně nečekaný zážitek. Že se tu od jistého momentu rozjezde dost předvídatelné žánrové schéma (aspoň z dnešního pohledu), by tolik nevadilo, kdyby Alain Jessua udržel po většinu času hutnější atmosféru nebo lépe gradoval tempo, možná i některé vedlejší postavy učinil výraznějšími. Bohužel, mimo Annie Girardot mi přišel nevýrazný i celý zbytek hereckých výkonů. Líbila se mi zpočátku nenucená atmosféra, kdy po vstupu do nové komunity hlavní hrdinka ani divák netuší, co se může během hodně nezvyklé procedury dít. Jakmile se ale objeví první oběť, začnete již tušit, že nebude úplně poslední, že cosi je v té komunitě zhnilého, byť pro každého nového „návštěvníka“ (a nejen pro něj) zprvu rafinovaně skrytého a že snaha utéct, vzbouřit se nebo informovat patřičné orgány bude znamenat hodně riskantní čin, po němž může přijít ještě něco horšího... Více scén v průběhu filmu i zčásti futuristické kulisy jsem vnímal jako vydařené, ale než se pořádně rozjedou velké napínavé události, přejde celá nevyrovnaná hodina a s napínavým vyvrcholením (souboj v laboratoři je skvěle rozehraný!) zase vše urychleně skončí. Takže víc než lepšího průměrného zážitku v rámci žánru jsem se nedočkal, hudba z dílny samotného režiséra se ani za mě k filmu nehodila. Vyzdvihnout ale ještě chci nezvyklepřirozeněvyužitou nahotu: Řada žánrových filmů nabízí nahotu jako něco šokujícího, s napětím odhaleného, extravagantního nebo jako součást brakové estetiky, zatímco tady... tady prostě během procedur i plážových radovánek vidíme spoustu nahých žen i mužů a ty scény působí naprosto obyčejně, uvolněně, v plné lidské přirozenosti, jakoby se v nich vůbec nic „nenormálního“ nedělo.[60%]

Doktor Devilers vede vyhlášenou soukromou kliniku pro ty, co trpí úzkostí, strachem ze stáří a nedostatkem sexu s doktorem Devilersem. Některé už může zarazit jeho jméno, ale že něco není v pořádku zjistíte spíš až tehdy, když se modrý Portugal neservíruje k večeři, ale padá „vyšťavený“ do bazénu.. Potenciál to nějaký mělo, ale Jessua za doprovodu ne zrovna se hodící africké hudby kombinuje satiru s napětím dosti krkolomně, což nakonec potvrdí i úsměvné finále. Pokud jste dosud neviděli film, kde nahý Delon běží do moře a bimbas se mu kývá ze severu na jih, tady máte možnost..

AKÝ JE TO POCIT ŽIŤ NA ÚKOR ŽIVOTA NIEKOHO INÉHO? Toto je hlavná myšlienka, ktorú sa nám snaží odprezentovať tento film, lenže bohužiaľ, ono sa to dalo naozaj natočiť aj lepšie. Jessua bol možno perfektný divadelný režisér, ale z režírovaním filmu mal pramalé skúsenosti a je to vidno. Škoda vyplýtvania takejto skvelej premisy z hlbokým sociálnym rozmerom do stratena. 3.5*

Film zůstavá až do samého závěru tajemný a záhadný. Docela mě celou dobu zajímalo jak to dopadne, což je vždycky u filmu velké plus. V závěru mi připadala Helena trochu nesmrtelná. Leckterý muž, by jí tu její vytrvalost a fyzičku mohl závidět. Třeba já. Hold, hrála jí milá Ááánička. To se není čemu divit. Rozuzlení mě neurazilo, ale ani nepřekvapilo. Nicméně, i tak bylo docela děsivé. Snímek by určitě snesl o takových 15-20 minut delší stopáž, neuspěchané zakončení, méně nahoty, nebo respektivě žádnou nahotu (scéna v moři měla znamenat jako co?) a také hudbu která by k němu pasovala a nebyla by jak z jiného filmu. Ale vcelku to byl docela dobrý úlet. Ale na 4 to skutečně není.

Příjemný exkurz do té nejlehčí podoby sedmdesátkové francouzské kinematografie.
Něžné kuře Annie Girardot se chce trochu zotavit ze šrámů milionářského života a na doporučení přítele volí kúru doktora Delona. Ta se ukazuje býti vpravdě osvěžující a jaksi a laMuž z Hong Kongu.
Diváka třetího tisíciletí, uvyklého nevolnosti ze zvratů v zápletce a nečekaných odhalení, překvapujeLéčbapřímočarostí. Kdo vyhlíží rafinovanost, ten se podiví především tomu, že se potvrzují do mrtě všechny nejprimitivnější obavy. Prostotu sémantické roviny podtrhují scény explicitní, bezdůvodné nahoty všech zúčastněných včetně Delona, osvěžením je pouze kontrapunkt poťouchlého soundtracku, odkazující kamsi keTřetímu mužia dokládající milou nahodilost celého produkčního procesu. Rezignace na sebemenší pokus jen trochu uhnout z nastaveného směru, prostota dějové linky je zejména ve finále vlastně fascinující.