Le Rempart des Béguines (1972)

Pořád úplně nevím, co si o filmu myslím. Dokážu spatra říct, že byl trochu těžko stravitelný, co se týče některých zobrazených emocí, které byly, ať už záměrně, či omylem, někdy ztvárněny ambivalentně a rozporuplně, až ilogicky. Příběh se točí kolem emocionálního a sexuálního vztahu mezi patnáctiletou Hélène, která hledá ženský vzor a modlu, a osmatřicetiletou Tamarou, zhýralou milenkou Hélènina bohatého otce. Je to film o prvenstvích, nerovnováze moci, zkušeností a kontroly, a také o uchovávání složitých tajemství. Nevyvážený, místy jednostranný až násilnický vztah mezi Hélène a Tamarou by v žádném případě neměl by být romantizován, ale samotný film to celé vykresluje v takovém něžně tragickém osvětlení, že to má určité kouzlo – víc než trochu mi vizuálně místy připomíná devadesátkovouLolitu, což je možná kvůli vzájemně se zrcadlící úvodní a závěrečné scéně, kde za dne prší. Ten pokus o cykličnost, která měla zdůraznit proměnu okolností, mi nicméně přišel trochu na sílu, jako by Casaril prostě nevěděl, čím to ukončit. Obecně trochu zvláštní sled událostí je asi důvod, proč jsem v konfliktu, jestli byl snímek technicky dobrý, anebo ne. Na druhou stranu chválím naprosto famózní soundtrack, geniální ve své repetitivnosti, jehož hlavní pasáž někdy až burácí a události na obrazovce od diváka svým způsobem vzdaluje. Je to až psychidelické, k čemž přispívají fotogenická oblaka cigaretového kouře a postelové choreografie. Snímek mimochodem obsahoval současně víc i míň nahoty, než jsem očekávala, spíš ale asi proto, že jsem si vážně nebyla jistá, na co si sedmdesátkový počin troufne. Scéna z lesbického klubu mě překvapila, ale cením, ta pasáž platí za emočně nejjednoznačnější vykreslení dynamiky postav, byť Tamařina opilá francouzština byla pro nerodilou mluvčí lehce nesrozumitelná. Čím se určitě nešetřilo, byly výlevy Hélène, která v tomto perfektně ztělesňuje hormonálně nevyváženou puberťačku, co na svůj vztah ještě není emočně dost vyzrálá, ač má (krásné) tělo dospělé ženy. O to znepokojivější je Tamařina manipulace a občasný výbuch strachu ze ztráty kontroly. V tomhle filmu vlastně žádný vztah není postaven na zdravých základech, jelikož je důvěra neustále zklamávána, což vytváří realistické podhoubí pro bujení vztahu mezi Hélène a Tamarou. Myslím, že pro konečnou interpretaci je zde optika diváka důležitější než to, co se skutečně odehrálo na obrazovce.

Guy Casaril toho moc nenatočil, a i to málo není žádný zázrak. Přesto když jsem v nabídce Netflixu náhodou narazil na tenhle zapomenutý kousek, dal jsem mu šanci, protože mě zaujalo obsazení hlavních rolí - Anicée Alvina i Nicole Courcel jsou kočky a kouká se na ně velmi dobře, ale když jsem zjistil, že jednoduchý děj nejde nikam dál, než za sledování vývoje jejich vztahu, můj zájem začal opadat, a ke konci už jsem to sledoval dosti znuděně (ostatně i rozuzlení je takové nijaké - nic, z čeho by byl člověk paf ještě druhý den, bohužel). Chabrolovy tematicky podobnéLaněmě svého času oslovily mnohem víc a považuji je za filmařsky zajímavější.(26.03.2023)

Mladá Helena toužící po mateřské lásce se zamiluje do Tamary, otcovy manipulativní bisexuální partnerky, která ji svádí....Holky se po sobě vášnivě povalují, ale jinak nic.(18.11.2025)