Kundun (1997)

Jak říká jedna z pravd buddhismu - touha je jedna z příčin utrpení a pokud toužíte po dalším mimořádném filmu Scorseseho, budete potrestáni hezky vypadajícím a znějícím mdlým utrpením. "Trezorový" film Disneyho útočí na diváka výpravou a hudbou Philipa Glasse. Scorsese ale z tohoto filmu není stylově cítit a srovnat se to s jeho zběsilými klasikami nacpanými dravou hudbou, střihem a vizuálními fígly vůbec nedá. Na vině je i příběh dalajlámy, protože i když se film snaží okouzlit výpravou a hudbou, obsahově je to pořád jen krásně natočené shrnutí z wikipedie.

Kundun je životopisný film a vypráví příběh 14. dalajlamy, Tändzina Gjamccha, od dětství až po útěk do exilu v roce 1959. Název „Kundun“ znamená v tibetštině „Přítomnost“ – tak Tibeťané oslovují dalajlamu. Film začíná v roce 1937 v odlehlé tibetské vesnici Amdo. Dvouletého chlapce jménem Lhamo Thondup poznávají buddhističtí mniši podle rituálů a znamení jako reinkarnaci 13. dalajlamy. Dítě je odvezeno do Lhasy, kde je v pěti letech oficiálně intronizováno jako 14. dalajlama. Dále sledujeme jeho dětství a dospívání v paláci Potala a v letním paláci Norbulingka. Malý Kundun je vychováván v přísnými, ale laskavými učiteli, učí se buddhistickou filozofii, tantru i světské vědy. Zároveň je od dětství konfrontován s obrovskou odpovědností – je nejen duchovní, ale i světský vládce Tibetu. Hlavní dramatická linka přichází v roce 1950, kdy Čínská lidová armáda napadne východní Tibet a postupně se blíží k Lhase. Mladý dalajlama (tehdy mu je 15–24 let) se ocitá v nemožné pozici: snaží se vyjednávat s Maem Ce-tungem v Pekingu (scéna setkání je jednou z nejsilnějších v filmu), ale zároveň vidí, jak Čína porušuje všechny dohody a brutálně potlačuje tibetské povstání. Vrchol filmu tvoří březen 1959 – lidové povstání v Lhase, obklíčení Norbulingky čínskou armádou a dramatický noční útěk dalajlamy přes Himálaj do Indie. Poslední záběry ukazují mladého duchovního v exilu, jak dalekohledem hledí zpátky na zasněžené hory Tibetu.

aniž bych chtěl jakkoliv znevažovat důležitost Scorseseho snímku, musím bohužel konstatovat že mě to, tématu navzdory, moc nebavilo. Ono je to vlastně všechno tak nějak správně. Výprava hezká, herci ok, hudba super, režie precizní a Dalajlámův příběh (a vůbec věci kolem Tibetu) je dobré znát, ale přes to všechno mě Kundun nedokázal naplno vtáhnout. Přitom životopisy mám rád a Martyho taky. Možná kdyby byla stopáž o půl hodinky kratší tak by to bylo lepší a nemám úplně pocit, že by byl divák o něco ochuzen...70%

Nedokážu posoudit, jak moc je film věrný skutečnosti, ale co jsem postřehl, tak v angličtině byl dalajlama označen jako buddha of compassion, tedy buddha soucitu, v českých titulcích bylo prostě buddha. Buddha soucitu (tib. Čenrezig) není totéž co historický Buddha Šakjamuní. Když se mluví o buddhovi, většinou se má na mysli historický buddha, ale buddhou je každý, kdo dosáhne osvícení... Jinak Hitler, Mao a Putin napadly sousední země se stejným heslem - jdeme osvobodit, ta a ta menšina je utlačovaná. Z té podobnosti až mrazí a je těžké se srovnat s tím, že těm blábolům někdo může věřit.

Už hodně dlouho mě žádný snímek tak emocionálně nepohltil. Síla osobnosti dalajlámy je obdivuhodná… nikdy nepovede svůj lid do války ana násilí je třeba odpovědět klidem a trpělivostí. Sám to neumím a hluboká poklona před ním, že to dokáže…je to ale správná cesta? Každopádně to vyvolá hodně otázek. Odzbrojila mě i ta neurvalost, arogance, drzost a absolutně nechutné chování Číny (obecně všech totalitních mocností). Přišli jsme vás osvobodit! Nechcete? Tak vás o tom přesvědčíme silou. Jejich víra ve vlastní pravdu a sílu je také nezlomná, obdiv si ale rozhodně nezaslouží. Rusko a Čína v tom jsou mistři. Silné emoce jsou i díky podobnému prožitku naší země z roku 68. My jsme reagovali deziluzí, znechucením a v lepším případě uzavřením se sami do sebe. Duchovní síla Tibeťanů a Tibetu je extrémní. Zdánlivě se podvolí té zlé síle, co taky jiného zbývá, když poměříte armádu několika tisíc mužů proti milionům. Vnitřně se ale nevzdají a vytvoří exilovou vládu, která trvá už spoustu desítek let. Scorsese to natočil tak, že ta duchovní síla doslova sála z obrazovky. Záběry krajiny, scenérie, minimalistická hudba, herecké výkony neherců a příbuzných samotného dalajlámy… tohle všechno dokázal dát dohromady a utvořit z mého pohledu téměř dokonalý snímek k danému tématu… zasloužených pět hvězd. Pochopím ovšem, když to někoho neosloví. Pokud se nenaladíte s tvůrci na stejnou duchovní vlnu, může vás čekat dlouhá nuda. Přesto film Kundun velmi rád doporučím, protože když se vám do nálady trefí, čeká vás hluboký, i když znepokojivý zážitek.(90%)