Mlčení (2016)

Velmi zajímavé. Naprosto nechtěně uvedení filmu téměř korespondovalo s počátkem uprchlické krize, která zasáhla Evropu. V kontextu s tím se postoj Japonců v 17. století jeví jako velmi pragmatický a prozíravý. Koneckonců církev sama o sobě, a spousta hlupáků ji spojuje s vírou, vždy znamenala politiku. Všechny mocnosti té doby se snažily dostat do Japonska a církev byla jedním z prostředků. V disputaci s Liamem Neesonem je spousta pravdy, která vyznívá proti křesťanskému učení. Premiéra ve Vatikánu nepochybně symbolizovala ukázat snahu katolické církve se reformovat. Lépe řečeno snahu jejího papeže. Je třeba si uvědomit, že japonský šintoismus a budhismus jsou mnohem více filozofií než vírou. Křesťanství se v Japonsku nikdy opravdu neuchytilo ani po uvolnění poměrů v 19. století. Přesto je konečný výklad Scorseseho velmi smysluplný. To je naprosto bez diskuzí. Reformované evangelické církve dnes už zdaleka nejsou tak bigotní a nabízejí mnohem více svobody. Režisérovi se velmi povedla možnost si nakonec vybrat a to je dobře.
Tihle mladí, naivní a zapálení Jezuité prostě Japoncům přinesli naději, která mohla zcela zlomit systém feudálního Japonska. Když se ovšem retrospektivně podíváme do Evropy ve stejném období, katolická církev se až příliš často chovala právě jako ti feudálové. A když je řeč o Jezuitech, je třeba zároveň zmínit u nás nechvalně proslulého Bobliga z Edelstadtu. Konec 17. století. V rámci objektivity je ovšem třeba také zmínit Jezuity z Jižní Ameriky. Naděje je hodně silná záležitost. Víra ještě víc, ale ne vždy může víra univerzálně dobrou cestou. Jsme jen lidé.

Tu a tam podléhám předsudkům. V době premiéry jsem se snímku záměrně vyhnul, protože jsem ho jako sekulárně orientovaný člověk považoval za nábožensky příliš vyhraněný, meditativní a  komorní. Tomu ostatně nasvědčovaly i vlažné ohlasy na webu. Představoval jsem si Mlčení jako kousek, kde zasmušilé postavy vrhají nekonečně dlouhé pohledy do dáli a myšlenkami se toulají po nebesích. Po letech jsem zjistil, že jsem filmu křivdil. Pravdou je, že jde o komorní drama, kde čas plyne jinak, než je mladá generace zvyklá. Patřím ale ke starší generaci, která - možná jako poslední - neměla problém číst tlusté romány klasiků a sledovat předlouhé filmové opusy typu 2001: Vesmírná odysseia. V tom ostatním mi Mlčení naservírovalo vizuálně působivé strhující osobní drama mužů, jejichž systém hodnot je drsně konfrontovaný s krutou realitou společnosti založené na jiném hodnotovém žebříčku a odhodlané svoji kulturu hájit se vší rozhodností i za cenu násilí. Odhodlání a vytrvalost se střetne se svým protějškem a víra začne drtit víru... Co na to Stvořitel? Není mlčení souhlas? Není ono ticho zlomyslné nebo dokonce lhostejné?  Mlčení je mnohovrstevná, nesnadno uchopitelná záležitost, která si vystačí téměř bez hudby jen s kamerou a precizními hereckými výkony. Diváka provází vnitřní monology a hlas vypravěče. Scorseseho drama vnímám jako polemiku s klasickou představou křesťanského mučednictví a jako souboj s vlastní pýchou a velikáštvím. Nepopírám, že jde o těžší kousek, příznivci popkornu by se mu měli vyhnout velkým obloukem. Nudný ale není, jeho hodnoty jsou přes trpčí vyznění nepopiratelné. Celkový dojem: 90%.

Je to dobře natočené i zahrané, ale ten náboženský fanatismus mne rozčiloval a to jak na straně těch kněží, kteří slepě věří v Krista, tak i na straně těch Japonců, kteří se snaží katolickou víru potlačit. Náboženství, stejně jako politiku, považuji pouze za prostředek, kterým se mocní snaží ovládat masy lidí.

Dlouhá, předlouhá story o mlčení a mučení. Tak prostinké to je. Ne není, dělám si srandičku, ale zas tak daleko od pravdy to není. Až na ty existenční otázky a rozbory odpovědí. Každý si to vlastně může vyložit po svém, ale faktem zůstává, že ti neodpoví. Myslím boha nebo "to" v cokoli věříš. Neodpoví ti. Otázka víry není fyzická. Nikdy nepochopím jak všichni čekají tu odpověď a mlátí pěstmi do vzduchu nebo do dalších věcí popřípadě lidí. S tím, že neslyší jeho hlas. Asi neslyší ani ten svůj. To je buřt, každokristuspádně je to kromě keců o vyšším dobru i solidní mučící nářezivo. Cením originální mučící prostředky a styl. Celkově je film těžký, v jistých ohledech složitý, zajímavý a zábavný. Bavil jsem se celou dobu a film dokázal udržet mou pozornost. Taky to bude nejspíš režií, scénářem a obsazením. To se ani nechce věřit, že tohle dílo má na svědomí pan velký Scorsese a do hlavních rolí obsadí Adama řidiče a úžasnýho spajďu. A musím říct, že to dali dost v pohodě. Celkově mě nikdo moc nesral. Prostě dobrej kousek, kousek filmařiny.

Ticho je adaptací stejnojmenného románu Shūsaku Endōa a odehrává se v 17. století v Japonsku za období tvrdé perzekuce křesťanů za Tokugawa šógunátu. Dva mladí portugalští jezuitští kněží, Sebastião Rodrigues (Andrew Garfield) a Francisco Garupe (Adam Driver), se vydávají na nebezpečnou cestu do zakázaného Japonska, aby našli svého bývalého učitele a mentora Cristóvão Ferreira (Liam Neeson), o kterém se šíří zvěsti, že zřekl se víry. Po příchodu tajně slouží skrytým křesťanům („kakure kirishitan“), kteří žijí v neustálém strachu z inkvizitora a mučení, ale kněží postupně čelí brutální realitě pronásledování, mučení a dilematu, zda se mají veřejně zříct víry, aby ukončili utrpení nevinných vesničanů.Komentář: Celý příběh je hlubokou meditací o Božím mlčení (odtud název filmu), krizi víry, oběti, hrdosti a otázce, zda je možné zradit vnější projev víry kvůli záchraně druhých. Implicitně je tam též obsažena otázka theodicey, tj pokud je Bůh všemocný a vševědoucí, tak proč je ve světě (který Bůh stvořil), tolik zla a tolik utrpení nevinných. Celým filmem se též prolíná otázka utrpení pro víru, která zrcadlí Kristovo utrpení. Zajímavé je, že křesťanská víra též reinscenuje porodní trauma: utrpení na kříži (porod) a znovuzrození (narození). Každopádně Bůh, který by někoho poslal na věky do pekla jen proto, že plivl na krucifix, aby se vyhnul mučení nebo zachránil jiné, by asi ani nebyl hodný uctívání.