Impérium - Mafie v Atlantic City (2010)

Lepší než všechny jiné tituly s mafiánskou tematikou. Postavy, kontext, vyprávění, dialogy, historická autenticita - všechno to má elitní parametry. Jsou tu úžasně citovatelné pasáže s přesahem daleko za hranicemi mafie a intenzita dostavující se sebereflexe přechází z postav na diváka rychlostí světla. Dominantním všeprostupujícím tématem je strádání, z jehož cykličnosti se nelze vylhat ničím z toho, co nás vrací k důvěře ve svět. Možnost v něm uspět je přímo úměrná náhodě i nevoli těch, k nimž tato náhoda nebyla štědrá. Můžeme být systematičtí, a přece narazit. Zodpovědnost odměňuje zodpovědností, ale toto rozrůstající se panství sebeiterující lásky má konkurenci i vnitřní tušené rozpory. Život je brutální a nezná žádnou z našich idejí, jimiž si pomáháme proti křivdám, bolestem, vtíravému pocitu marnosti a stereotypu. Naše motivy lze vystopovat až k těm nejprostším zvířecím potřebám, tolikrát přeoděným do majestátu universálií asi tak apriorních, jako může být autoritou pochybná tisíciletá tradice v kontextu Velkého třesku. 5. řada to důstojně a smysluplně sumarizuje a především o 3. řadě platí, že má jednoho hlavního hrdinu: Gypa Rosettiho. Jeho impozantní přednes vyniká na jiném základě stejně vyhraněným exotismem myšlenkových pochodů a důslednosti, jaký si pamatuji v souvislosti s postavou Alfieho Solomonse v Peaky Blinders (pro mě dodnes překvapivý zážitek z Toma Hardyho). Bujná paranoidní fantasie tohoto komicky urážlivého gangstera je prostě neodolatelná a svou dokonalostí esteticky ospravedlňuje i jeho problematickou existenci jako neodmyslitelný dramatický argument proti statičnosti pomyslného dobra, spočívajícího v sebou spokojených nebesích naprostého dostatku. Až mě děsí, jak je ten Gyp uhrančivý – právě tím svým trápením.

Dal jsem jim šanci celou první sérii. Netvrdím, že je to špatné, ale ani jedna postava mě tam nezajímá natolik, abych kvůli tomu pokračoval. Charisma Tony Soprana vás udrží u obrazovky celých 6 sezon seriálu Sopranos, ale tady prostě chybí postava, která by tuto vlastnost sdílela. Michael Shannon je skvělý, ale bohužel pro Steva Buscemiho, nějak to netáhne a vlastně je mi to celé nějak jedno, což mě hrozně mrzí, vzhledem k výpravě seriálu, která je skvělá. Možná tomu chybí ta syrová "normálnost" Sopranů, tohle je proti tomu pořád jenom takové divadýlko. Vraždící scény super, ale asi změním lokál.UPDATE:Dokoukal jsem to, zlepší se to, ale ten drive je velice pomalý a celkový závěr není tak uspokojivý, abych to chtěl vidět někdy znovu.

skvelá "kmotrovka" z dielne Terenca Wintera. Buscemiho mám veľmi rád v komédiách, o to zaujímavejšie je, ako dobre sa zhostil role mafiána ťahajúceho za nitky. Vezme vás do svojho sveta, ukaže celú galérku, hrá hry. a že tie vedľajšie postavy stoja za to. už úvodná titulková sekvencia predznačí dielo profesionálov, ktoré si latku drží v podstate temer všetkých 56 častí. mmch. výborný Michael Shannon.

NEJLEPŠÍ EPIZODY:Two Impostors, To the Lost, Farewell Daddy Blues~ NEJLEPŠÍ POSTAVY:Enoch 'Nucky' Thompson, Al Capone, Gyp Rosetti~ NEJLEPŠÍ HLÁŠKY:„Pověst se buduje celý život, ale zničit se dá za pár vteřin.“ „Kdo tvrdí, že za prachy se nedá koupit štěstí, jenom neví, kde nakupovat.“ „Nejlepším indikátorem budoucího chování je minulé chování.“

Někdo zaznamenal podobnost se Sopranos, což nechápu. Spíš bych to přirovnal ke hře Mafia. Je to novodobá klasika s velkým důrazem na dobové detaily. Obsazení bylo neskutečné. Užíval jsem si každou scénu s Majklem Pittem i Majklem Shannonem, s nebožtíkem Williamsem, Grahamem, Sheou Whighamem, Bobim Cannavalem a samozřejmě v čele s Buscemim. Něčemu takovému nedat 5 hvězd je zločin.