Předstírejme, že je to v pořádku (2021)

BonmotKdybych žila v New Yorku, musela bych potkat Fran Lebowitz. Kdyby Fran Lebowitz žila v Praze, musela by potkat ona mě.(Předstírejme, že je to v pořádku)Bonmot:Kdyby Fran Lebowitz žila v Praze, věděla by, že kontejnery uprostřed náměstí, chodníků, ulic i řek jsou čistě kulturní záležitost. Kdybych žila v New Yorku, řekla bych jí to samé.(Kulturní záležitosti)Bonmot:Kdybych žila v New Yorku, potkala bych Fran Lebowitz v hromadné dopravě a dělala bych, že ji nevidím. Kdyby Fran Lebowitz žila v Praze, patrně mě potká v hromadné dopravě a bude dělat, že mě nevidí. V tomto případě by to bylo vzájemné.(Městská hromadná doprava)Bonmot:Kdybychom se s Fran Lebowitz potkaly v New Yorku nad proměnou jejího oblíbeného veřejného místa, patrně nás to nabije stejnou energií jako setkání nad proměnou veřejného místa v Praze. A nebudeme si se sebou a spolu vědět rady.(Rada územního plánování)Bonmot:Kdybych se s Fran Lebowitz střetla v Praze nebo New Yorku a já byla na kole, pravděpodobně mě z něho skopne a řekne Na zdraví!.(Odpor sportu a zdraví)Bonmot:Matrice vděčíme za to, že existuje teoretická šance potkat se naživo. (Pozn. Tomuto bonmotu moc nerozumím.Matrika) Bonmot: O knihovních službách víme obě své a víme toho dost. Měly bychom se s Fran Lebowitz potkat. V New Yorku, ale klidně i v Praze. (Knihovnické služby)

Nevěděl jsem doteď kdo Fran Lebowitz je, a nijak mě to po shlédnutí tohoto Scorseseho ukecaného dokumentu ani nemrzí! To, že se Scorsese chechtal každému jejímu ukňouranému výžbleptu stěžujícímu si na dnešní moderní dobu jako pomatenec, jen poukazuje na jeho progresivní senilitu a stařeckou demenci. Já jsem všemi deseti pro zajímavé intelektuálské kecy a dokumenty všeho druhu, co se zanořují do hloubky jakýchkoliv problémů a témat, tohle mě ale, až na několik málo zajímavých příhod, pár citací a ukázek z filmů, názorově nijak neobohatilo, či nedejbože rozšířilo obzory. Jistě celkově by se to dalo shrnout jako zajímavá nostalgická sonda do nedávné historie NYC skrze pohled dvou sedmdesátiletých pamětníků, kteří v tomto městě vyrůstali dejme tomu od poválečných let a zažili v něm vrcholy svých životů a kariér, potkali spoustu slavných i neslavných lidí, a prošli všemi proměnami města k horšímu i k lepšímu, ale poslouchat furt dokola nářky podrážděné a nepříjemné sedmdesátnice, že dnes lidi všude v metru i na ulicích jen čumí do svých mobilů, textují, nebo na nich sledují filmy a hrají hry, a už tak moc nečtou knihy jako dřív, se opravdu rychle omrzí a je každému pod 50 trochu úsměvné a taky docela nudné... Za tuhle věčně nespokojenou grumpy old bitch dávám s bídou 15%. Nebyla totiž ani vtipná a ani ničím světoborná a to ani za pomoci Scorseseho. Ba naopak, ten to svým sycophantstvím spíš celé zhoršil. Všem milovníkům starých, intošských, skrz naskrz prohulených, židovských newyorských leseb se tímto omlouvám.

Frankie vás zahltí proudem jedinečného vyprávění, ona je zábavná bytost, originál, její vtipné postřehy mě bavily, ne sice tak třeskutě jako Scorceseho ( jeho upřímné gejzíry smíchu bavily v druhém plánu, mimoděk), ale byly objevné, zajímavé pamětnicky. " Nevím, na co jste se ptali, ale dostali jste historku o medvědech !" Já trochu postrádala více dokumentárních záběrů reflektující proměnu města.

Ze začátku jsem měla trochu problém naladit se na formát pořadu, který byl na můj vkus nejdřív až moc "ukecaný" – Fran Lebowitz dokázala přijít s jízlivým rozborem snad úplně čehokoliv, a že si vždycky dala záležet, aby všechno okomentovala skutečně do posledního puntíku. Možná to bylo tematickým zaměřením dalších epizod, možná jsem se na styl rychle adaptovala, dialogu Lebowitz a Scorseseho jsem ale přišla na chuť a většinu epizod jsem si pak užívala od první do poslední minuty. Chápu některé komentáře, které kriticky poukazují na to, že Lebowitz celou dobu vlastně mluví jen o sobě a zkušenost se životem v New Yorku hraje trochu druhé housle, mně ale její vhledy přišly neobyčejně zábavné. Jen to asi není úplně ideální na binge - což tedy podle mě vůbec nevadí.

Nejde až tak o New York ako o stand-up, či skôr životné príbehy spisovateľky Fran Lebowitz. Keďže však žije v New Yorku celý svoj život, tak časť z nich je pochopiteľne aj o New Yorku. Príbehy sú na širokú škálu tém, niektoré sú skvelé, trefné, či poučné. Pri niektorých sa však autorka opakuje, resp. príliš zdôrazňuje sama seba. Vidieť to najmä v momentoch, keď sa do rozprávania snaží zapojiť Scorcese. No na strane druhej vidieť, že ju má táto režisérska ikona bytostne rada, čo mierne nesympatie vyvažuje. A za to ide jedna hviezda dole, ako aj za zopár menej záživných príbehov. Natočené to však je fantasticky...a ten interiér sa Scorsesemu opäť dokonale podaril. Vzhľadom na cca 25minútovú dĺžku výborné k zaspávaniu či ľahkému jedlu.