Kruh (1959)

Tomuto snímku sa dá všeličo vytknúť, istý schématizmus alebo vnútorné dialógy hlavnej ženskej postavy, ktorá podceňuje diváka, bohužiaľ, tieto maniere sa v našej socialistickej kinematografii diali často. Aj tak hodnotím film ako nadpriemerný, lebo témou i spracovaním predsa len pozitíva vyhrávajú. Matulová-Holar sú uveriteľní.

Filmů o rozvádějící se rodině bylo poté natočeno mnoho. V Československu se tomuto tématu věnovala řada inscenací i filmů. Kruh je možná jedním z prvních, neboť ani v první republice nebyl rozvod zcela běžný. Jenže způsob, jakým je nám předkládán je pro mě takový plytký, nevýrazný. Přitom je pochopitelné, že děti stojí na straně matky, ačkoli dárky ani toho nejmenšího otec neuplatí. Na konci mu tak dochází co provedl a vrací se k rodině. Přeci jen na mě působil film trochu jako rodinná a sociální agitka. Závěrečný proslov Vlasty Matulové mému mínění nahrává. Na druhé straně šlo o první scénář Jindřišky Smetanové a i Ladislav Rychman teprve začínal.

„Mami já tě vidím, jsi zavřená do kroužku a nemůžeš ven…“Vlasta Matulová v roli manželky, kterou okolnosti manželovi nevěry přiměly k rozhodnutí z kruhu jménem„domov, děti a můj muž “vystoupit, aby v samotném poměrně sugestivním závěru dospěla k závěru, že „přece se všechno neztratilo“, protože domov to není místo, kde má každý své věci a svou židli, ale „je to něco jiného nějaká jistota, a spolehnutí a potom úcta jednoho k druhému. To je domov a ten si člověk nosí v sobě a nebo ho nemá a pak je teprve sám.“  Tohle rodinné drama Ladislava Rychmana mě upoutalo již úvodním umělecky velmi zdařilým prologem v podobě chlapcova nahlížení do papírového "dalekohledu" a ,,chycením si někoho do kruhu" (viz i citovaná hláška). Z příběhového hlediska pak musím ocenit i poměrně otevřený konec. Z toho, co bylo mezi tím, bych pak vyzdvihl dva velmi povedené umělecké záběry na „kruh“. Poprvé jde o působivý záběr seshora na stůl v tvaru kruhu, s talíři v tvaru kruhu, který vnímám jako jakési symbolické zpodobnění ideálu funkční rodiny. Tím druhým je pak záběr na točící se polámané kolo od bicyklu, kterým jako by chtěl režisér uměleckými prostředky demonstrovat žalostný stav, do něhož se vlivem manželské nevěry inkriminovaná rodina dostala. Celkově musím říct, že na filmu neshledávám žádné větší vady a asi i s ohledem na zdejší nízké hodnocení přihazuji za sebe plný počet hvězdiček.

Černobílý umělecký film ze starých časů, v němž titulní motiv kruhu je velice zajímavě symbolicky rozpracován: Ocitáme se v prostředí rodinného kruhu, setkáváme se společně za stolem v tvaru kruhu, s talíři v tvaru kruhu (kamerou působivě zachytávano "geometricky" seshora)... po konfliktu zůstává jeden vinník sám u stolku v tvaru kruhu, se zašpiněným popelníkem v tvaru kruhu... Jak jít ven z bludného kruhu? Kam se pohnout, ke komu? Tuto otázku si (minimálně ve svém vnitřním světě) v tomto nepříliš dlouhém filmu stihne položit snad každá výraznější postava. Účinkují zde převažně málo známí čeští herci (s výjimkou Jana Třísky), nicméně kvalitní režie od prologu v podobě klukovského žertíku s dalekohledem a ,,chycením si někoho do kruhu" mne velice upoutala k veškerému nasledujícímu dění. Rozhodně kvalitní psychologické drama s napínavým příběhem kolem rodinných vztahů, v němž Ladislav Rychman prokázal cit pro uměleckost. Spolu s legendárními Starci na chmelu jde asi o nejpovedenější (a možná kromě toho jediný opravdu dramatický?) snímek tohoto režiséra. V rámci žánru mám už holt plný počet vyhrazený pro výraznější filmy té doby (např.Tam na konečné1957,Dnes naposled1958,Taková láska1959), ale jinak u mne rozhodně vládne spokojenost z dalšího zapomenutého československého snímku.80% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů)

Než se režisér Ladislav Rychman pustil do svých úspěšných a známých hudebních komedií, točil méně známa, avšak působivá dramata, jakým je i psychologický film Kruh. Vypráví o manželství, které je na pokraji rozpadu, když otec rodiny je své ženě nevěrný s kolegyní z práce. Všichni členové rodiny se od něho postupně odvrací a odchází, matka začíná pracovat v obchodě s potravinami a lahůdkami (automat Koruna), syn Honza odjíždí na vojnu, dcera Helena odchází za svým přítelem a malý Jirka zůstává s matkou, která odešla ke své tchýni. Poslední záběr filmu však zůstává otevřený. Moc pěkná je také novátorská kamera Aloise Jiráčka a dusná hudba Václava Lídla. Po herecké stránce není co vytknout, všechno pěkné civilní výkony, potěšila role Nataši Gollové jako matka dcery Andulky (nádherná Dagmar Hyková), která chodí s Honzem. Na svou dobu vyjímečný snímek mezi začínajícími budovatelskými bláboly, který si pod svá produkční křídla vzal král tehdejší výroby Bohumil Šmída.