Hvězda padá vzhůru (1974)

Varování. Tohle je film, na který si musíte udělat čas. Doslova. A naladit se na jeho meditativní tempo. Protože ten film je meditativní, a to především obrazem, a navzdory tomu, že zde zpívá tehdejší popová hvězda. Ale jen díky ní má film ten správný a potřebný šmrnc o cestě zpěváka ke slávě a k prozření. Ono to má rovněž své konotace na skutečný příběh Elvise Presleyho a Plukovníka. Líbí se mi obrazové využití Strakonic a hradu, a to především při scéně fotografování. Navíc má tato scéna (včetně změny hudby) protějšek ve scéně fotografování ve Varech. Trochu mi tu vadil až moc okatý symbolismus na zámku německého vydavatele: dekadence jak z Temného světla, zlatá klec, ten mix popových písniček naráz. A potom to oslavné Domů k nám, což se asi tehdejším soudruhům líbilo, ano, patří to i ke Švandovi Dudákovi., ale přece jenom na těch hranicích to vyznělo až ironicky. Písničky mi tady občas vadily, občas byly k věci (třeba Sovák ve foto komoře), ale hlavně to nebyly nijak obehrané cancy z tehdejšího rádia. Celkově mi skutečně přijde, že je nutné si udělat čas, položit se do toho filmu a nechat se jím meditativně unášet jako na lodi po proudu klidné řeky - pak si ten film člověk nejvíce užije.

S přístupem k tomuhle filmu hodně záleží na tom, jak moc milujete, máte rádi, snesete či naopak naprosto nesneste Karla Gotta. Protože (a vcelku očividně) nesleze z obrazu a zároveň je jasné, že v době, kdy jeho popularitě nešlo utéct, z něj rozhodně ani na moment nebude postava s viditelnými vadami (až na to těžce ploché pobláznění slávou). Tudíž pokud vám Gott leze krkem a přesto vás to z nějakého důvodu zajímá, stejně od toho utečte a radši si najdete jiný dvouhodinový bizár. Přestože se pořád o velkou bizarnost jedná. Vlastně je to i divné a nejdou mi do hlavy očekávání, s jakými se tenhle film vůbec dočkal dokončení - byť to může být naopak dost jednoduché, strašidelné vykreslení západu na konci s Gottem jako bezelstným hlavním hrdinou se asi mělo "okamžitě prodat" a divákům sdělit "správný" náhled na prohnilý svět za hranicemi... Nevím, každopádně mi vůbec nedává smysl celý ten ústřední námět. Normalizační volná adaptaceStrakonického dudákas Gottem jako hlavním hrdinou, přičemž to v drobných kapitolkách a z konkrétního, předem daného vidění, má reflektovat i jeho kariérní vzestup, přičemž základní pointa je nesnažit se být slavným a svůj talent využít jako lidový zpěvák pro radost lokálního lidu. Což nejde dohromady se všemi referencemi na skutečného Karla Gotta i jeho obsazení, jelikož je lokální senzace, jehož jméno zná snad každý zde žijící. Být slavný jen pro Československo pořád je svým způsobem lokální, ale vzhledem k tomu, že ho zkazí už příchod do Prahy, kde se začne stávat namyšleným a ignorující svoji strakonickou lásku. Zkažené vám v tomhle případě vyleze už české velkoměsto, ačkoli samozřejmě ne tolik, jako Západní Německo, kde sídlo vydavatelství vypadá jako kult jakýchsi iluminátů. Samozřejmě s určitým "úpadkem", dekadencí a hippies byste se na západě tehdy setkali, ale tady je tak vykreslen každý ho obývající. Stejně jako vTemném slunci. Tudíž celé hlavní poselství v normalizačním čtení tendenční účel a s ohlédnutím od něj to zkažení slávou (které v úplném základu fakt není mimo) tady nedává zrovna smysl. Nebo takhle, stroze ano, ale je to tak banálně a doslovně podané, že i to, co by se na tom aspoň lehce dalo ocenit, prostě nefunguje. Navzdory tomu všemu se to ale podle mě nedá tak jednoduše zatratit, jelikož Rychmanův um pro inscenaci scén s více lidmi na place se v tom neztratil. Třeba záběry kamery mi přišly většinou dobře řešené, i když se z nich nevytrácí dojem přesné kontroly nad vším, ale tomu se neubrání žádný český film ze 70. let. Řemeslně to obecně funguje dobře, i ta výtvarná stylizace není nijak nudná, ale naopak docela plná a promyšlená. Jen v područí komunistického režimu, ale aspoň že nějaká práce z nějakého hlediska na tom, už jsem viděl nemálo normalizačních filmů, které na tom jsou mnohonásobně hůř a sotva se v nich dá najít jakýkoli objektivní klad (jako třebaDvacátý devátý). Tudíž dvě hvězdičky mi přijdou zasloužené, jelikož to objektivně takové peklo fakt není. A písničky? Opět záleží na vašem názoru na Gotta, protože z jiného hlediska se sotva těžko hodnotí. Já ho mám naprosto neutrální, takže jen můžu říct, že něco mi nevadilo, něco oslovilo o trochu víc, něco míň, ale celkově mě žádná skladba nenašla. A opět jsem se přesvědčil, že i přes Rychmanovu zálibu v muzikálech a "DIY" um muzikálové scény dávat dohromady, mě stejně jako ve Starcích na chmelu nudily části s dlouhým hudebním výstupem. 2*

Když se podíváme na film kritickým okem, samozřejmě uvidíme mj. přehlídku klišé hudebních filmů o zpěvácích (přítomnou často i v dnešní tvorbě), rozpačitější Gottův herecký výkon a k závěru podprahově vsunutou socialistickou ideologii proti západnímu světu (v kontrastu k prosluněnému návratu přes hranice do socialistické vlasti), která i mně sráží dojem o celou pátou hvězdu. Mimo tento aspekt však mohu říct, že jsem sledoval špičkový muzikál, ve kterém Ladislav Rychman úspěšně navázal na svůj režisérský talent předvedený již veStarcích na chmeluaDámě na kolejích. Poprvé jsem film viděl ještě kdysi v dětství, přesto necítím přímo nostalgii, jen ten pocit, když se zase po letech vrátím ke skvělému filmu, který mě již dříve během let opakovaně bavil a zjišťuji, že pořád na mě funguje a strčí hravě do kapsy celou řadu jemu podobných. Funguje i aktualizace klasického námětuStrakonického dudáka(i s myšlenkou, že sláva, úspěch a peníze nemusí přinést úplné štěstí a že svět šoubyznysu je často plný divných stvoření, kalkulu a manipulačních intrik), takže vytíčat většinu klišé mi nepřijde fér, vždyť i ta romantika s mladinkou Jitkou Molavcovou působí svou naivitou okouzlení a milostnými dialogy velice roztomile. Hlavní hvězdu představuje Karel Gott (od nějž zazní hned několik písní v čele s nádherným „Kufrem iluzí“), přesto nemám ten dojem tuctového hudebního filmu se zpěvákem na plátně, neboť prostor pro vyniknutí dostává (někdy i v muzikálových číslech) taky řada vedlejších a epizodních postav, mezi nimiž exceluje zejména Josef Somr v ne jednotvárné postavě kdesi mezi rafinovaným záporákem a selhávajícím manažérem. Vedle hudby se mi líbí i výtvarná stránka v širokouhlém formátu – takové ty kontrasty, když fotograf ve Strakonicích snímá vedle oprýskaných budov slečinky a umělce v honosných kostýmech (aneb tvoříme si v rámci možností umění i navzdory té šedivé normalizaci kolem), svatebčané si s nadšením prohlížejí svůj budoucí byt, zatím jen stavěný a plný špíny od cementu, všude pokácaný barvou atd. Dekadentnívýtvarná stylizacebohémské smetánky jakoby vypadla z filmu od Fassbindera nebo budoucího Greenawaye. Zatímco tři sympatické sudičky pěkně variují trojku kytaristů z dřívějšíchStarců na chmelu.[80%]

Normálně bych asi jednu hvězdičku dal, ale trauma z dětství, kdy v našem malém okresním městě s dvěma biografy táta koupil lístky do toho špatného a tak jsem místo francouzského filmu "Kam se poděla sedmá rota" (na který jsem se těšil) musel shlédnout tento skvost s nehercem v hlavní roli, nemohu jinak než odpad. Pokud se tomuto filmu vyhnete, ušetříte víc než dvě hodiny života, které můžete věnovat třeba spánku. Budou rozhodně lépe využité

Byl-li Gott geniální zpěvák, v tomto ohledu podobně jako Blehárová v HROCHOVI šlápl vedle. Nebyl na to ale sám: v kupce nesporného hnoje se vykoupal před nečekaným koncem života Jiří Štaidl a pohled do těch, kdo také přiložili své polínko pod kotel, není také nepatrný. Kýče se ale netočily jen za normalizace. Bylo tak tomu před r. 1948, 1938 a je tomu tak i po r. 1989. Zůstává s podivem, že Gottovi jeho prkenné herectví nikdo nevymluvil. Na druhou stranu tu jsou STARCI a KLARINETY. Vážíme-li, berme v potaz obě misky pomyslných vah.