Křídla smutku (2025)

Poeův Havran z Wishe. „Zníš jako magnet na lednici,“ dobírá si v mírně oškubaném dramatu Vrána Otce, který se uchyluje ke stereotypnímu popisu toho, co cítí. Jenže to je jednoduchý způsob, jak omluvit vlastní scénář, totiž nechat ho jednoduše zesměšnit podvědomím jedné z postav. Film tak s klišé bojuje spíš dosazením bizarního snového prvku než solidním psaním. Když Vrána sdílí, že ho všichni lidé, tedy kromě truchlících, vdov, vdovců a sirotků, nudí, nelze se ubránit otázce: nenudí Vrána naopak nás? Scénář totiž není, řekněme, magnetický. Využití vrány či havrana při vzpomínání na ztracenou lásku je samozřejmě neodmyslitelně spjato s básní Edgara Allana Poea Havran. I zde je hlasem obdařený černý tvor symbolem ztráty a samomluvy. Jenže Křídla smutku, spolu se svým ztvárněním vnitřních démonů, neví, kdy metaforu opustit, a tak zejména ve čtvrtém dějství volí na úkor emocionální opravdovosti trikové scény na efekt. Nevermore.Více vrecenzina MovieZone.

6/10| SPOILERY | Komorní adaptace předlohy s originálním nápadem v podobě opeřence v roli personifikovaného průvodce hlavní postavy a jeho dvou potomků, truchlících po náhlé tragické ztrátě manželky a matky, skrze pět fází smutku. A taky depresivní rodinné drama o bolestném vyrovnávání se se ztrátou bližního svého. A k tomu psycho thriller o upadnutí do zoufalství a následném pozvolném propadu do osidel šílenství. A navíc fantasy horor o zranitelných lidech, monstrech a démonech. | Ale především nezávislá artovka se všemi atributy všech podobných produkcí s poněkud vyššími ambicemi, tj. metafory, alegorie a podobenství (v tomto případě na téma lásky, života a smrti), pomalé tempo a nepříliš strhující (protože značně jednotvárný) děj, ve kterém se po většinu stopáže nic moc zajímavého nebo podnětného (natož zábavného) nestane a hlavně se v něm ze zásady nic polopaticky nevysvětluje (finální souboj s démonickým bubákem má možná manifestovat úspěšné překonání traumatu ze strany hlavní postavy, ale možná taky ne a slouží jen jako berlička ala deus ex machina). | Nicméně hlavní potíž spočívá v tom, že s osobou odpovědnou za zármutek všech členů rodiny divák nedostane šanci se seznámit, takže nějaké citové napojení na hlavní postavu a její myšlenkové pochody a psychické rozpoložení moc dobře nefunguje. Co naopak funguje více než dobře je Cumberbatch, jako obvykle podávající výborný herecký výkon, titulní ptačí monstrum (pochvala za sázku na praktické efekty a nikoliv cgi), neokázalý, ale příjemný OST a občas probleskující povedená surreálná atmosféra (některé scény na pomezí skutečnosti a snu disponují slušným hororovým potenciálem). |PeZet

Benedict Cumberbatch se v adaptaci románu Křídla smutku mění v čerstvého vdovce, který se snaží udržet rodinu pohromadě a zpracovat žal pomocí imaginární Vrány s hlasem Davida Thewlise. Režisér Dylan Southern sází na snovou logiku a vizuální metafory, což zpočátku funguje jako obraz otupělosti ze ztráty. Bohužel se ukazuje, že bizarní výjevy a trikové sekvence slouží spíše jako zástěrka pro mělký scénář, který nedokáže jít pod povrch skutečného zoufalství. Film sice chytře ironizuje klišé o truchlení, ale sám v nich nakonec uvízne. Místo drtivého dopadu emocí tak dostanete jen tezovité cvičení s pěknými efekty, které neví, kdy s metaforami přestat. Pro fanoušky Cumberbatche povinnost, pro ostatní spíše průměr.

Momentálně se u filmu „Věc s peřím“ tápu na půl cesty mezi tím – to bylo neuvěřitelné – a tím – co se to proboha děje. Koncept je fascinující a herecké výkony naprosto mistrovské – varuji vás, že je to masivní dojemný film, který vás donutí sáhnout po kapesníčcích. Pořád se ale snažím přijít na to, co ta vrána skutečně dělá. V jednu chvíli je to démonová metafora pronásledující smutného vdovce do zapomnění, v další chvíli je to zachránce a ochránce a pak se k večírku najednou přidá další démon. Zatímco atmosféra a vyprávění jsou ohromující, fantasy prvky s vránou působily trochu nerafinovaně. Cesta se mi moc líbila, i když si stále nejsem úplně jistý, kam se nás ten pták vlastně snažil zanést.

Křídla smutku jsou ambiciózní, vizuálně výrazný a herecky často strhující pokus o zobrazení mužského zármutku v jeho nejtemnější podobě. Není to dokonalý film – občas se topí v repetici a příliš přehnané symbolice. Ale díky Cumberbatchovi, který tu předvádí jeden ze svých nejsilnějších výkonů, a díky těm několika momentům, kdy film opravdu zasáhne, stojí za zhlédnutí. Je to poměrně intenzivní, nepříjemný a upřímný pohled na ztrátu, který se nebojí být ošklivý. A i proto nejspíše mnohé nenechá chladnými… Vícezde