Blondýnka (2022)

Tento film byl pro mě obrovským zklamáním. Čekal jsem životopisný snímek o jedné z největších ikon světové kinematografie, ale místo toho jsem dostal skoro tříhodinový, těžko snesitelný psychologický horor, který Marilyn Monroe naprosto degraduje.
Režisér Andrew Dominik udělal z Marilyn (respektive Normy Jeane) permanentní, hysterickou oběť, která v každé druhé scéně pláče, hroutí se, blouzní nebo je někým zneužívána. Film zcela ignoruje fakt, že skutečná Marilyn byla inteligentní žena, byznysmenka (založila vlastní produkční firmu) a ambiciózní herečka. Tady je vykreslena jen jako psychicky labilní, naivní panenka s těžkým komplexem z otce.
Vizuální stránka a kamera jsou sice řemeslně zajímavé a Ana de Armas hraje jako o život (to jediné drží film nad odpadem), ale scénář je neskutečně repetitivní a katarze nepřichází. Sledovat 160 minut čisté deprese, nucených potratů a ponižování, které si navíc tvůrci z velké části vymysleli pod rouškou „umělecké fikce“, mě prostě nebavilo. Za mě zbytečný, přepálený a vůči skutečné Marilyn nesmírně neuctivý film. 1 hvězda za odvahu Any de Armas, víc ani ránu.

Nejedná se o životopisný film, to ani náhodou. Knižní předlohu napsala šílená J. C. Oates a jasně tam uvádí, že jde o fikci. Už i ta její kniha je dost otřesná, právě tím, jak si ze života MM bere jen špatný věci, které neskutečně nafukuje, uvádí drby, konspirace a přidá k tomu vlastní výmysly s cílem udělat z ní strašnou oběť. K tomu používá skutečné události a skutečné osoby, které v té době žily a měly (nebo teoreticky mohly mít) s MM co do činění. Dost nebezpečná fikce. Film je o to nebezpečnější, že se dostane pochopitelně k více lidem, když je zabalen do toho atraktivního vizuální hávu. A co z toho, že to ani nedává smysl a chybí nějaká logická návaznost scén. Je to vlastně dost frustrující. Narativ kolem MM je plný nesmyslů, které pořád přežívají (i když se jich už dost podařilo dávno vyvrátit). Teď se to ještě muselo hodit do filmu a hlavní herečku za tu hysterii nominovat na Oscara. A vlastně je jedno, jestli je to oficiálně životopisný film nebo "inspirace" jejím životem. K čemu to vlastně je? Proč autoři chtěli předmět zájmu vyválet ve sračkách, i když ví, že to tak nebylo? Kde je ukázaná jako normální žena, žena s talentem a ambicemi? Z MM se prostě udělala troska, šíleně deprimovaná a zneužívaná chuděra, která jen brečí a trpí. A ukazuje prsa. Uáááááááá. Fakt se mi chce řvát. Bohužel se na tuhle hrůzu chytla spousta lidí a ještě jich bude, co se chytnou a budou to považovat za její život a zděšeně se ptátAch můj bože, ona opravdu měla takový život??Ne. Film je prostě neskutečná slátanina, plná lží a odporných manipulací. Co víc taky chtít od pošahané Oates a misogynního režisérského hovna. Korunu tomu všemu nasadila de Armas, která se prý s MM "spojila" a v ložnici, kde zemřela (tehdejší majitelé domu nechali štáb na tom místě točit, proč z toho nevytřískat nějaký prachy, že) se jí "ptala" na její souhlas či požehnání nebo co. A MM prý souhlasila. Ježišmarjá. Z filmu, který ji neskutečně uráží, zesměšňuje, ponižuje a pošlapává její odkaz by jistě byla úplně nadšená.

Tento film som si pustil preto, lebo životopisné drámy ja celkom obľubujem. Takisto som o Marilyn Monroe nevedel nič. No popravde ani nemôžem povedať žeby som sa niečo nové dozvedel.
Klasický príbeh ženy s Daddy Issues, ktorá sa prepichala Hollywoodom, a zvyšnú časť filmu/života ľutovala svoje rozhodnutia a chcela "obyčajný život".
No a mix tabletiek a alkoholu určite tiež nepomáha.
Tu ale idem hodnotiť film a nie život MM. Herecké obsadenie super, výkony super, ale súhlasím s názorom že film bol príliš dlhý a naťahovaný zbytočnými scénami.

Pribeh, ktorý zobrazuje tragický príbeh Marilyn je vyrozprávaný povedal by som lyrickým spôsobm. Nenájdeme tu klasický pribeh s dôrazom na postavy. V tomto filme postavy prichádzajú a odchádzajú bez nejakého úvodu či záveru, okrem hlavnej postavy nie sú nijak vyvíjané. Ide čisto o vyrozpravanie príbehu o Marilyn bez kladenia dôrazu priamo na postavy a ich charaktery. Nenájdeme tu hlboké dialógy, práve naopak je tu veľa tichých scén, kde sa kladie dôraz na obraz či zvuk. Herci odvadzaju dobrú prácu, občas mám ale pocit, že sú až na druhej kolaji proti príbehu. Osobne mi tento štýl rozprávania príbehu nesedí a spolu s tak dlhou stopážou som mal niekedy problém udržať pozornosť. Verím, že si tento film svojich divákov nájde.

Tak mi napadlo, že keď Simon & Garfunkel spievajú "Where did you go, Joe DiMaggio?" a Marilyn ho volá Daddy, je to skoro ako spievať "Where did you go, daddy?"... Arthura Millera tiež neskôr volá Daddy. Možno preto, že vo svojom vášnivom čitateľstve má zo všetkej beletrie najradšej otcove listy. Nevyriešený vzťah s ním bol ale len vrchol ľadovca. Matkou zničené detstvo a šoubiznisom zničená dospelosť mali fatálne následky. Preto díky tvorcom za toto pálčivé spracovanie. Aj keď zjavne podľa divnej predlohy. A díky Ane de Armas za vzkriesenie Marilyn Monroe, ktorej sa rozsypali písmená z obálky na zem a dvihla miesto nich tabletky. Prisnil sa jej sen o slobode a sníva ho dodnes.