Královská hra (1980)

Jedna z těch solidních inscenací podle důležité předlohy o zásadních věcech života. Hubač ale bohužel vytáhl z Zweigova románu jen tu jednu lineární osu příběhu, což látce úplně neprospělo, jen to vyhovělo nižším televizním nákladům. S takhle dobrým obsazením by nemusel být problém se rozšoupnout i v mnohem velkorysejší produkci. Takto zůstává českáKrálovská hrajen vzorem téměř identické slovenskéKráľovské hrya obě inscenace pak zastiňuje jako obr nový koprodukční filmSchachnovelle.

Jednou z emocí, která se mi uhnízdila v hlavě, je mírné znechucení. Druhou pak údiv, jak velkého obdivu se dostalo této prvoplánovité alegorii o boji mezi hrubou silou nacismu a slušnými lidmi, oběťmi. Hraju šachy víc než 35 let, několikrát týdně. Takže mohu prohlásit, že o filozofii této hry, se tady nic nedozvíte. Tvůrci buď neporozuměli tomu, jak se odráží povaha hráče do stylu hry, nebo se tím zabývat nechtěli. Každopádně nebyli to schopní promítnout do samotné partie. Čentovič je hrubě narýsovaná postava...arogantní, nevzdělaný, bezcitný...dělá věci z pozice síly - nacismus. A proti němu bývalý vězeň, mučený nacisty, který se snaží aspoň zpětně svým utlačovatelům postavit a přemoct je - dobrý člověk. Herecké výkony samozřejmě oceňuji ...ale jinak je pro mě tento film další z mnoha, ve kterých se autoři vymezují proti nacismu a válce, dost humpoláckým způsobem. Zatím nejlepším počinem o šachu, je pro měDámský gambit. A nejlepší o střetu mozků, stojících na opačných stranách barikád ...ani nevím, ale tento film jistě ne.

Part pro tři figury, dámu, koně a věž.  Dámou je tu mistr Čentovič, nejsilnější, nejnebezpečnější  a zdánlivě nezranitelná figura, která bezcitně kosí nepřátele hlava nehlava.  Věží pak Hans Kleibert, bratr  Heinricha, který svou přímočarostí a  nezlomností stojí jako skála, na jejíž oporu se lze vždy spolehnout. A nakonec kůň neboli dr. Heinrich Kleibert, nevyzpytatelný, nepředvídatelný  a jehož příští skok může znamenat smrt pro něj či jeho nepřítele.  Napínavá, skvěle napsaná a mimořádně zahraná televizní inscenace, které projev Hrušínského dodává mrazivý thrillerový odstín, jehož  temnotu vyvažuje hřejivá Haničincova lidskost a dramatický rozměr pak přidává  rozpolcený Munzar.  Není co vytýkat.

„Nemožnost zapomenout, prý znamená neschopnost žít.“. . .Tak na tuhlekrálovskou hru, kterou jsem si s odstupem času vychutnal snad už počtvrté, zapomenout rozhodně nelze. Mistrovské konverzační drama vycházející ze slavné Šachové novely Stefana Zweiga povyšuje východiskový motivšachové partiedo osobitých paralelních významů. Na protichodných stranách hracího stolku se ocitají nejen dva lidé různého statusu (zkušený profesionál verzus amatér-samouk), ale skrze dva načrtnutné lidské osudy proti sebe bojují také lidská krutost, záliba v porážkách a utrpení druhých (což jsou vlastnosti, které stělesňuje velmistr Čentovič) a na druhé straně vytrvalost, statečnost a schopnost čelit veškeré této krutosti. Režisérka Valová úspěšně vsadila na dva vynikající herce, jejichž spolupráce se vKrálovské hřestává i menším hereckým soubojem:Rudolf Hrušínskýpřímo minimalistickým způsobem ztvárňuje krutého a chladného cynika, což je typ postavy, v jakém se už několikrát v minulosti naplno zabydlel (viz.PasiánsneboSpalovač mrtvol) a jakou už dávno mistrovsky ovládá. Naproti tomuLuděk Munzar, jehož diváci ve filmech s tématem kolem 2. světové války vídavali povětšinou v negativních rolích gestápaků a jiných nacistů (např.Vyznavači ohněneboTa chvíle, ten okamžik) se tentokrát zhosťuje postavy z opačné strany barikády a vstupuje do hry v psychologicky daleko složitější postavě bývalé oběti fašismu, doktora Kleiberta, jemuž se hrůzostrašné prožitky z války vracejí v podobě nočních můr a s nejistotou i odhodlaností se chopí příležitosti vyspořádání se s vlastní tragickou minulostí. Třetího protagonistu doplňuje Petr Haničinec, jenom minimálně zaostávající za svými kolegy. Jedinečný charakterní souboj, jedinečný televizní film, jedineční herci a skutečně hluboké poselství.„Pokaždé, když na téhle planetě zvítězí slušný člověk, mám pocit, že jsem vyhrál i já...“95%

Mistrovská Zweigova předloha skvěle převedená do TV inscenace a mistrovské herecké výkony - z Hrušínského doslova mrazilo, Munzar byl víc než uvěřitelný a jeho emoce rvaly duši, Haničinec se rovněž vybičoval až k maximu, přitom nikdo z nich nepřehrával. Škoda, že podobná televizní dramata ve špičkové kvalitě se již dnes netočí. Ještěže alespoň z archivu se dají občas vytáhnout takovéto nestárnoucí lahůdky. Silný divácký zážitek od začátku až do konce.