Kloboučníkovy přeludy (1982)

Pozoruhodná věcička, místy úsměvná, místy mrazivá.. V každém případě pád kloboučníka Labbého do šílenství v podání úžasného Michela Serraulta byl v mých očích strhující.. Rozehraný příběh o vraždách, krejčím Aznavourovi, manželce na vozíčku mě vtáhnul a byla jsem zvědavá i napnutá, jak to celé dopadne.. Jedním dechem dodávám, že mě Claude Chabrol opět překvapil..

Na rozdíl od jiných recenzentů si nemyslím, že by se Chabrol položil do svého obdivu k Hitchcockovi natolik, že by ho začal napodobovat. Ale i když je Chabrol jiný než Hitchcock, jeho Kloboučníkovy přeludy napínají i baví stejně. I díky skvělému výkonu Michela Serraulta stojí za to dám jim šanci. Více viz zde:https://normanbloom.blogspot.com/2020/08/kloboucnikovy-preludy-les-fantomes-du.html

Michel Serrault bol vzdy hrdy na svoju rolu ptrhleho homosexuala v Kleci Blaznu tusim. Tu mi bol vyslovene odporny, aj ked ide o vrazdu mladej zeny a akesi tazive tajomstvo, predsa len je to rezisersky len nudna odbita rutina. fakt clovek sa az prilis casto pristihne ako od nudy ziva , pre mna prototyp nudnej zivacky, ktora po par minutach vyprcha z hlavy : 39 %

Kloboučník Labbé zavraždil svou chromou manželku. Protože už patnáct let neopustila ložnici, není těžké pomocí několika triků a hereckého nadání udržovat mezi sousedy a personálem dojem, že stále žije. Monsieur Labbé toho má ale na svědomí ještě víc a arménský krejčí Kachoudas z protějšího krámku si začne spojovat jeho podivné noční výlety se sérií vražd žen ve městě... Když jsem si pročítal na internetu reakce těch, kteří Kloboučníkovy přeludy viděli, zjistil jsem, že jsou dvojího druhu. Jedna skupina diváků tvrdí, že Charles Aznavour jako Kachoudas podává výborný vážný výkon, je škoda, že má ve filmu tak málo prostoru a že Michel Serrault jako Labbé ukrutně přehrává a celý film kazí. Druhá skupina je nadšena Serraultovou groteskní kreací a zazlívá filmu, že v něm pořád zaclání Aznavour, děj kolem krejčího je nepřiměřeně vážný a hloupý a brání filmu stát se skvělou černou komedií. Řadím se k těm druhým. Nečetl jsem román Georgese Simenona, ale věřím, že to není podmínkou k diagnóze příčiny, proč je ten film tak rozpačitý. Opravdu se v něm bijí dva cíle, dva záměry, dva přístupy ke dvěma různým skupinám diváků. Žánrová hříčka a nudart. Chabrol napříč filmem trousí vodítka, k jakým filmům se snaží přiblížit. Labbé vypadá díky masce i Serraultovu projevu téměř jako dvojčepana Verdouxe, trpí syndromemNormana Batesea mezi významnými záběry naplynové lampyv jeho bytě a řečmi o Jacku Rozparovači se odehrává příběh, který by mohl býtOknem do dvora, sledovaným z vrahovy perspektivy. Aznavour Serraulta pořád šmíruje, ale nic neudělá. Vědom si svého mizerného postavení v místní společenské hierarchii, nechce riskovat. Serrault naopak hýří sebevědomím a z malého Arména si nic nedělá. Žijí v takové zvláštní symbióze a ta se teoreticky mohla stát tématem filmu a předmětem obdivu té části publika, která očekává vážný psychologický artfilm. Já jsem naopak doufal v pěkný staromódní morytát. Jedno drží to druhé v klinči a film, který mohl být skvělý, je nakonec s odřenýma ušima nadprůměrný. 60%

Skvělý Michel Serrault v jinak nepříliš povedeném krimipříběhu.