Kiba Ókaminosuke: Džigoku giri (1967)

Kiba sa púšťa zachraňovať najprv mladú ženu pred násilníkmi z klanu, potom väzňov uväznených v klietkach počas eskortu. Obdivovať sa dá česť hlavného hrdinu a uväzneného šermiara Magobeia v podaní výborného Ko Nishimuru, kamera, strih, vychutnávanie si detailov, pôsobivý zvuk a uhly pohľadu, napríklad z klietok. Príbeh je bez nudného miesta, film dlhý len 71 minút. Akčné scény opäť nesklamali. Dokonalá akčná jazda.

pro mě, mrzkou ploutev, o chlup lepší než díl první (přesto pořád na čtyřech) a to jednoduše proto, že to co jsem kritizoval na díle prvním zde není (jediná výrazná zpomalovačka - navíc ne v souboji, ale při válení sudů), nebo jsou potlačeny (foukací harmonika se ozývá mnohem méně, ale hlavně tehdy, kdy se to hodí). Akce byla mému oku také více libá - přehlednější, i přesto, že se jí účastnilo více osob. Jedna z věcí, kde má první část na vrch jsou ženské postavy, tady jsou vesměs redukovány jenom jako dívky v nesnázích a navíc jsou dosti nezajímavé, což zas vykupuje padouch nepadouch Magobei... Jednoduše dobrá samurajárna (ono se tomu nadává chanbara? To si musim zapamatovat). Mimochodem, barva Gošovi nikdy neseděla tak, jako černobílost, škoda, že je tohle poslední taková..

O trošku horšie ako jednotka. V tomto prípade je príbeh celkom zaujímavý, ale obsahuje paradoxne na svoju kratšiu stopáž pár hluchých miest. Aj spracovanie je v niektorých scénach až druhoradé, a vynúti (režisérom určite nechtený) úsmev na tvári. "Pekelnú řež" si však milovníci samurajských filmov vychutnajú. Hodnotenie: 65%

Výrazně méně špageťácké (až na hudbu) než první Gošův film o Kibovi a tentokrát již téměř pravověrná chanbara. Tam kde se v jedničce spíše sázelo na budování neklidné atmosféry ticha před bouří, tady se sází na častou akci. Ta byla minule efektně zpomalovaná a mezi několika málo aktéry a oproti tomu tady je frenetická a mezi div ne davy. Tam kde byl Kiba minule hybatelem dění a držel otěže pevně v rukách, tam se nyní nechává vláčet událostmi a Magobeiem. Nebýt hlavního hrdiny (a obráceného gardu se zraněním ruky ve finálním souboji), tak těžko poznat, že se jedná o pokračování téhož. Dobré, ne že ne, jen prostě jiné než poprvé. A tak je to ve výsledku spíše o tom, který z dílů se více trefí do vašeho vkusu a nikoli o tom, který je lepší/horší. Každopádně věčná škoda, že Goša tímto snímkem ukončil natáčení na černobílý film. Málokdo měl pro jeho specifika a přednosti takovýcitjako on. A ostatně i škoda, že Goša s roninem Kibem nenatočil filmů více; přišel jsem tomu šibalovi na chuť.

Sluncem rozpálené skály, postavy v otrhaném a špinavém oblečení, důl na zlato a samurajové. O propojení westernu a samurajských filmů se mluví už v souvislosti s Kurosawou, ale zatímco mistr se inspiroval příběhovou kostrou klasických amerických kovbojek, jeho mladý obdivovatel Hideo Goša čerpá ze stylu a žánrových peripetií drsných italských spagetti westernů, čímž uzavřel kruh vzájemného přejímní vlivů mezi Japonskem, USA a Itálií. Jeho hrdinové nezosobňují návrat starých pořádků a ideálů do zkaženého světa, ale sami jsou jeho zplozenci. Některé žene pomsta a jiné fyzická touha, ale za vším stojí zlato, o které se svede množství dravých a krvavých soubojů.